Budování armády je nekonečný proces
(Armádní noviny) V české armádě jsou investice tématem už od 90. let. V posledních letech je o nich více slyšet. Podle Jany Černochové, poslankyně za ODS a předsedkyně Výboru pro obranu, je mnohdy větším problémem nekonzistentnost než nedostatek financí. „Je nevyhnutelné prioritizovat, tedy obměňovat systémy a budovat schopnosti podle priorit daných potřebami vyplývajícími ze stavu jednotlivých složek a ohrožení. Je důležité bavit se nejen o nákupech, ale hlavně o náboru, výcviku a vybavení jednotlivce,“ říká v rozhovoru.
Jak vnímáte roli armády ve 21. století? Proč jako Česká republika armádu potřebujeme?
Role armád je stejná jako v minulosti – primárně slouží k obraně území státního teritoria, jeho obyvatel a zájmů státu, především zahraničně-politických. Armády v tomto smyslu vždy působily jako prvek odstrašování. V našem případě jde například o podporu aliančních aktivit, protože díky našim spojencům v NATO jsme bezpečnostně ukotveni nejlépe v historii a je v našem zájmu silnou alianci udržet i nadále.
Budování armády souvisí i s riziky a hrozbami, kterým čelíme. Jaké to dnes jsou?
Stát se musí připravovat na čelení řadě hrozeb, to je jeho základní úloha. Armády se nebudují jen kvůli jedné hrozbě, to by bylo hloupé. Naše armáda musí být připravena zapojit se jak do operací konvenčního charakteru, tak musí být připravena vypomáhat například při epidemiích či živelních katastrofách. Armáda má mít soubor schopností, které jsou jednak unikátní a určené pro vedení konvenčního boje, jako je třeba tankové či mechanizované vojsko, dělostřelectvo, a také duální, například zdravotní službu, chemiky či ženisty. Není možné budovat jen jednu složku a doufat, že se vedení válek změnilo natolik, že již nikdy nebudou zapotřebí například tanky. Podívejte se například v jaké míře nalezlo využití dělostřelectvo, tedy tradiční konvenční zbraň před pár lety na Ukrajině a jak významnou roli sehrály bezpilotní prostředky sloužící právě k navádění dělostřelecké a další palby na cíle. Mimochodem, bezpilotní prostředky také pomáhaly s vyhledáváním děl a s jejich ničením. To, co vidíme není tedy nějaké definitivní vítezství jednoho typu zbraně v 21. století, spíše rozšíření spektra a nové synergie při hledání převahy nad nepřítelem. Pokud máme ambici být suverénním státem s vlastní zahraniční politikou, pak je nutné soustředit se na modernizaci a budování tradičních sil i na investování do robotiky, respektive spolupráce stroje a člověka, do kybernetiky, satelitního průzkumu a podobně. Tím, jak se v čase proměňují hrozby, musí se dynamicky proměňovat i vybavenost a připravenost armády na nové hrozby.
Jak jste vnímala nasazení a potřebu armády, případně dalších ozbrojených složek v době koronavirové krize? Naplnila svoji roli?
Jednoznačně. Armáda pomáhala a je připravena pomáhat i nadále. Můžeme být na ni pyšní. Ráda bych využila tento prostor a opět armádě poděkovala, protože odvedla a odvádí skvělou práci.
Jak by podle vás měla vypadat armáda moderního státu?
Tato otázka implikuje, že budování armády je proces, který může skončit. To je mylná představa. Investice do armád byly a jsou nekonečné. Pokud máte štěstí, jsou vlastně zbytečné, protože armádu nikdy nepoužijete. Pokud štěstí nemáte, pokud selže diplomacie a odstrašení, bude každý rád, že se v době míru do armády investovalo. Armáda se nebuduje podle toho, zda je stát moderní, nebo postmoderní. Armáda se buduje podle konkrétních ohrožení a zájmů daného státu. To, jak má vypadat ta naše, je popsané ve strategických a koncepčních materiálech, Bezpečnostní strategií počínaje a Koncepcí výstavby AČR konče. Naše armáda musí být v maximální míře vševojsková, měli bychom být schopni udržet stávající druhy vojsk s využitím nejmodernějších technologií a najít finance na jejich rozšiřování. To se týká například nadzvukového letectva, o jehož podobě nás – odhaduji – čeká žhavá debata.
Současně se musíme soustředit na nové oblasti, třeba robotiku.
A nejen na tu, také na kybernetiku, umělou inteligenci, satelitní technologie atd. Zde je nutné investovat mnohem více než dosud a více zapojovat domácí průmysl, protože potřebujete držet kontrolu nad jádry technologií jako zdrojovými kódy, komunikačními prostředky – například kvůli zarušení a podobně. Budoucnost je v prohlubování spolupráce člověka a stroje, díky které se zvýší schopnosti a síla armády bez toho, aby se toho dosahovalo jen zvyšováním počtů a kusů techniky. Vezměte si například přesnou munici zvyšující efektivitu či bezpilotní prostředky schopné útočit na vzdálené cíle, aniž by na palubě musel být člověk.
Blížíme se vizi armády, která reflektuje všechny možné hrozby a zájmy České republiky?
S každým pořízeným moderním systémem ano. Je jen otázka, jakým tempem. Ale jak jsem říkala před chvílí, ten proces nikdy nekončí, je velmi dynamický, stejně jako nekončí technologický vývoj, stejně tak se proměňuje způsob vedení válek. Zkrátka musíme mít otevřené oči a mysl, předvídat a flexibilně se přizpůsobovat – či dokonce trendy vytvářet.
Zmínila jste investice. O nich se v poslední době dost diskutuje. Z některých vojenských útvarů zaznívá, že jsme poněkud zaspali, že vojáci například jezdí s technikou starou 40 let. Kde se stala chyba?
O investicích do armády se nediskutuje více v posledních letech. To je aktuální téma od konce 90. let. Něco se zmodernizovat podařilo, něco nikoli. Je to nekonečná debata – a upřímně, díky za ní, protože znamená, že nás armáda a obrana České republiky zajímá. To, že není možné pořídit vše a modernizovat vše najednou, je jasné, nicméně jasné je i to, že jsme mohli být v přístupu v posledních dvaceti letech poněkud konzistentnější. Mimochodem, nekonzistentnost je mnohdy naším větším problémem než nedostatek financí. Nikdy nebude dostatek peněz na to, aby se investovalo najednou do všeho. To se děje pouze v době války. Nevyhnutelně musíte prioritizovat, tedy obměňovat systémy a budovat schopnosti podle priorit daných potřebami vyplývajícími ze stavu jednotlivých složek, ohrožení a podobně. Chápu neustálou snahu hledat chybu či ukazovat prstem na někoho, kdo za to může, ale věřte mi, nic takového není. Armáda není jediným nákladem státu a vždy je nutné se na státní výdaje dívat komplexně a dobře vážit. Ale samozřejmě, pokušení, aby byla armáda takovou záložní kasičkou, je vždy velké a musíme být schopni mu odolat.
Co se tedy povedlo? A co nikoli?
Od 90. let se mnohé podařilo, máme armádu, která má velkou důvěru, je oceňovaná na mezinárodních fórech i doma, vojáci prošli nasazeními, jež z jednotek přibližně do úrovně praporu učinila velice kvalitní uskupení. Na druhou stranu, rezignovali jsme na schopnost například manévrovat jednotkami na úrovni brigád. Jsem ráda, že se to mění. Řada věcí se pak nezdařila, například dokončit modernizaci dělostřelectva, jak byla plánovaná před více než patnácti lety. Pozdě pořizujeme třeba 3D radiolokátory MADR. Bohužel se řada investic pozdržela a nyní se vytváří takzvaný investiční hrb, který vyžaduje vyšší investice během několika let. A opět spadají do nejistého období, takže se může stát, že zdaleka na vše nebude. A pokud přesto bude, tak se s tímto hrbem budeme potýkat v budoucnu při další obměně a modernizaci. Víte, budování armády ale není zdaleka jen o nákupu techniky, o čemž všichni tak rádi diskutují. K čemu je technika bez vycvičených a vybavených vojáků? K čemu je skvělá technika armádě s nízkou morálkou? Je důležité se bavit nejenom o nákupech, ale hlavně o náboru, výcviku a vybavení jednotlivce.
Část veřejnosti považuje zahraniční mise českých vojáků za zbytečné. Jaký je váš pohled na ně?
Zahraniční nasazení nejsou rozhodně zbytečná. To potvrdí prakticky každý v armádě. Díky nasazením máme lépe vycvičené vojáky, silnější a lépe připravené jednotky. Obecně tedy operace v zahraničí podporuji. Jediné, co vyžaduji a co se odráží například i v debatách, které jsme měli na výboru pro obranu v posledních měsících, je vždy zodpovězení základní otázky – jakému našemu zahraničněpolitickému zájmu dané nasazení armády slouží. To je totiž klíčové. Armáda má jasně dané hlavní funkce – slouží k obraně území státu před vnějšími hrozbami a má vypomáhat bezpečnostnímu a záchrannému systému doma, pokud je to zapotřebí. A zároveň je nástrojem zahraniční politiky státu a do této oblasti spadá nasazování vojáků v rozličných operacích a misích v zahraničí.
Jaké byly důvody misí na Balkáně nebo v Afghánistánu?
Hlavním důvodem bylo ukázat, že máme na členství v NATO a poté, že toto členství bereme vážně a že nám na alianci a transatlantické vazbě záleží. Chtěli jsme zároveň ukázat, že nám záleží na budování stability a rozšiřování svobody, že jsme aktivním členem mezinárodního společenství. To jsou vše relevantní důvody, které je nutné říkat nahlas, jasně a od počátku.
Naši vojáci teď jsou například v Mali – je nasazení v Africe podle vás žádoucí?
Nasazování v Africe není pod NATO, a tedy si musíme dobře pojmenovat, proč jsme tam. Stane se totiž jedno – dřív nebo později začnou sílit hlasy, které se budou ptát, proč tam jsme, co jsme tam dokázali, jaké jsou výsledky, jestli to stálo za to a podobně. Proto je důležité vědět dopředu, proč tam jsme, čeho tam chceme docílit, kdy a za jakých okolností odejdeme a tak dále. Za mě má nasazení v subsaharské Africe smysl, pokud je zaměřeno na stabilizaci a efektivně napomáhá snižování migrace, zadržování teroristů a podobně. A samozřejmě bychom měli být schopni profitovat i ekonomicky, například tím, že pomůžeme domácímu obrannému průmyslu, aby mohl dodávat výzbroj a výstroj bezpečnostním a armádním složkám v daných zemích.
Nedávno byly zveřejněny informace o tom, že Rusko mělo finančně podpořit Talibánce v Afghánistánu, aby připravovali vražedné atentáty na americké, resp. spojenecké vojáky. Prezident Trump na tuto informaci v podstatě nereagoval. Někteří zahraniční komentáři se ale nebáli označit ji za válečný akt. Nabízí se otázka – je NATO ve válce s Ruskem?
Pokud se něco takového skutečně dělo, pak je to vážné a měli bychom diplomaticky reagovat. Zatím se tato informace ovšem nepotvrdila. NATO není ve válce s Ruskem, vyhlášení války má své náležitosti a aktivaci žádných z nich jsem nezaznamenala. Pravdou je, že naše vztahy s Ruskem jsou chladné, primárně kvůli anexi části území Ukrajiny proti mezinárodním pravidlům a vyvolávání nestability na východě Ukrajiny. Nesmíme zapomínat ani na předešlé události v Gruzii. Je to ostatně podobný postup, který používalo Rusko ve svém okolí po staletí. Je to postup, který nepatří do 21. století, ale Vladimir Putin a jeho okolí se rozhodli, že se budou opět chovat jako hegemoni a používat zastrašování a sílu, tedy nástroje minulosti. Rusko se rozhodlo samo a my to jednoduše nesmíme tolerovat. Musíme nahlas říkat, že jeho chování je nevhodné, ale že se nebojíme, že nedovolíme, aby se opakovalo to špatné, co jsme si s Ruskem zažili v minulém století. Rusko dodnes oficiálně považuje NATO za svou hrozbu, a tak je zapotřebí zachovávat si obezřetnost.
A pak je tu Čína. Čínské námořnictvo každý rok spustí na vodu válečné lodě, a to o polovině tonáže celého námořnictva Velké Británie. EU naopak hodlá investovat stovky miliard euro do „zelených“ technologií. Nebojíte se toho, že Čína „zelenou“, ale slabou EU doslova převálcuje?
Předešlu, Evropská unie nemá armádu a je to tak dobře. Jsou armády suverénních členských států Evropské unie, které mohou být využity například k operacím pod vlajkou EU, což je něco zcela odlišného od toho, co naznačujete v otázce. Proti sobě tudíž nestojí a předpokládám, že ani nikdy nebude stát jakási armáda EU a armáda čínská. Čína sice investuje do armády, a mimochodem uvidíme, jak budou investice vypadat v následujícím období, ale stále výrazně zaostává za armádami členský států NATO či EU. Čína se asi nechystá zaútočit na Evropu, takže ono srovnávání jednotlivých armád na papíře poněkud postrádá smysl. Nicméně Čína je schopná ohrožovat naše partnery a spojence v oblasti Tichomoří, jako jsou Tchaj-wan či Japonsko, a postupovat proti našim zájmům například v Africe. To je nutné brát velice vážně, protože stejně jako nesmíme dovolit Rusku narušovat status quo, nesmíme to dovolit ani Číně. Co se týče takzvaného green dealu a jeho dopadu na členské státy Evropské unie, z toho mám velkou obavu. Ano, mám strach, že zelená zaslepenost může mít dopad na armády a vyzbrojování, protože zkrátka po zeleném experimentu nezbude dost peněz na cokoli jiného. Obávám se, že green deal nás žene do velké nejistoty a jen prohloubí naši závislost například na Číně, která si podobná idealistická omezení nepřipouští.
Vraťme se ještě k bezpečnostním rizikům, která se proměňují. Boj probíhá i na neviditelných frontách, klíčové jsou informace a data. Jak je na tom z vašeho pohledu česká armáda?
Informace byly klíčové vždy, i před počítačovou dobou. Schopnost překvapit nepřítele, klamat byla součástí vedení válek od nepaměti. Dnes se přidaly nové nástroje, jako jsou počítače, software, počítačové sítě a cloudová uložiště, na kterých jsme se stali zcela závislí. Na jednu stranu nám počítače umožňují přesné navádění, rychlé vyhodnocování a poskytují další výhody v boji, na druhou stranu jsou naší slabinou. Ochrana našich elektronických systémů a dat je proto nezbytná. Z toho, co vím, si to lidé na ministerstvu obrany i v armádě uvědomují. Ne náhodou vzniklo nové Velitelství kybernetických sil a informačních operací, ne náhodou řešíme novelu zákona o Vojenském zpravodajství, aby mohlo s partnery, jakými je například NÚKIB, efektivně řešit problematiku kybernetické obrany.
Jak vidíte budoucnost armády v následujících letech? Jaké by měly být její úkoly, postavení, vize?
Nepřipouštím si nic jiného, než že budeme k budování naší obrany, a tedy k budování armády, přistupovat zodpovědně a že budeme v rámci našich možností do ní bez rozpaků investovat. Je to pojistka, kterou musíme mít, i když ji nepoužijeme. Zajištění obranyschopnosti je základním stavebním kamenem existence státu, na to nesmíme zapomínat. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že není možné koupit vše a okamžitě. Musíme být schopni prioritizovat. A toto by si měli uvědomovat mimo jiné odborníci a komentátoři, kteří napomáhají vytváření veřejného mínění. Musíme být ochotni investovat, ale zároveň se musíme chovat efektivně. Výborným příkladem jsou pro mě Dánové. Doufám, že se nám podaří vydávat dvě procenta HDP na obranu, což nám umožní vyváženost. Úkoly armády jsou pak dobře popsané v zákonech a dalších dokumentech. Musíme být schopni do armády investovat a nebát se ji používat v nejlepším zájmu České republiky. Věřím, že v našich vojácích máme dobrý základ, který musíme být schopni rozvíjet.
1. místopředsedkyně poslaneckého klubu PČR
předsedkyně sněmovního výboru pro obranu
expertka pro obranu
starostka MČ Praha 2