Jana Černochová Články

 

 

Klíčové pro budoucnost naší země byly samozřejmě říjnové volby do Poslanecké sněmovny. Bohužel, jejich výsledek i přes posílení mojí strany, tedy ODS, není potěšující. Významně posílily populistické síly, které ve Sněmovně mají většinu. Došlo k dalšímu roztříštění politické scény a rýsuje se vláda, která bude fungovat na bázi nové divize Agrofertu. Je to asi vývoj, kterým bohužel musíme projít, a lze jen doufat, že to na charakteru naší země a jejím režimu zanechá jen co nejmenší šrámy.

 

Rok 2017 byl jinak vcelku pozitivní, pokud jde o ekonomiku a růst. Naší zemi se daří, dalo by se říct navzdory vládě, která podnikatele a firmy jen šikanovala a utahovala šrouby naší svobodě a všem aktivním lidem.

 

 

V politické realitě, kterou jsem nastínila, budou velmi podstatné prezidentské volby. Miloš Zeman má na tom, co se u nás nyní děje, tedy jakési další fázi monopolizace moci Babišem, nepochybně zásadní podíl. Jeho znovuzvolení by k ozdravení našeho politického systému i atmosféry ve společnosti v žádném případě nepřispělo. Je nezbytné, aby došlo k určitému vyvážení politického systému a k rozbití mocenského spřažení Hradu a Úřadu vlády.

 

Velmi zásadní pak bude také samotná praxe vládnutí nové jednobarevné vlády, to, zda získá důvěru Poslanecké sněmovny, zda a jak dlouho bude vládnout bez ní, jaké kroky v takovém případě bude činit, jaké personální změny udělá a jak bude zasahovat například do policie, zpravodajských služeb či justice.

 

 

Když se ohlédneme za volbou v roce 2013, tak je zjevné, že na tipování je ještě velmi brzo. Vzpomeňme, kdo byl favoritem ještě v prosinci 2012 a kteří dva kandidáti nakonec postoupili do druhého kola. Dle mého názoru rozhodne atmosféra posledních dní a také série prezidentských debat. Asi nelze očekávat, že Miloš Zeman nepostoupí do druhého kola. Na jeho jisté vítězství, jak je nám předestíráno z mnoha stran, bych si ale nevsadila.

 

 

Nechci se dopouštět nějakých silných výroků o tom, kolik ostudy prezident Zeman napáchal, jak poškodil naši zemi, jak arogantně Hrad za uplynulé éry působil či jak nás systematicky posouvá na Východ. Faktem ale je, že svou roli nevykonával tak, jak bych si přála, tedy že nevnášel do společnosti klid, ale spíše ji rozděloval. Co mě mrzí, je to, že v mnoha situacích neuměl překročit svůj stín a měl potřebu úřad zneužívat k vyřizování si vlastních účtů a dokazování své pravdy za každou cenu, byť neměl dostatečné argumenty. Prezidentství Miloše Zemana postrádá určitou míru velkorysosti a nadhledu či státotvornosti, které bych očekávala. Je to prezidenství, které provází řada kontroverzí a podivných figur, jež úřadu prezidenta nesluší, ubírají mu na důstojnosti a úctyhodnosti. Jediné pozitivum, které bych mu přiznala, je jeho postoj k Izraeli, který sdílím, ale jinak nemám důvod prezidenta Zemana chválit.

 

 

Mirek Topolánek do volební kampaně vstoupil s energií sobě vlastní a je to jediná silná, charismatická a hlavně politická figura mezi Zemanovými protikandidáty. To je mi sympatické, protože jako konzervativec upřednostňuji politickou politiku a jsem přesvědčena, že úřad prezidenta by měl zastávat někdo, kdo má politické zkušenosti, ideálně nadnárodního charakteru. To Mirek Topolánek spolehlivě splňuje. Byl předsedou vlády, vedl Evropskou unii, musel činit zásadní rozhodnutí a čelit řadě krizových situací. Umí oslovit lidi z různých sociálních skupin a jeho šance je nezanedbatelná. Ačkoliv jsem mu v minulosti ledasco vytýkala, v prezidentské volbě mu držím jednoznačně palce.

 

 

Pozici senátorů, kteří tuto novelu nepodpořili, absolutně nerozumím. Výhrady, které nám, předkladatelům tohoto zákona, vytýkali, že chceme, aby se lidé masivně ozbrojovali, nebo že by začaly vznikat divoké domobrany a že norma je bezúčelná a zbytečná, jsou zcela liché. Nikdo nechce, aby zbraní ve společnosti bylo více. Zákon měl pouze garantovat status quo, to znamená, že měl zaručit ústavně práva, která legální držitelé již dnes mají zakotvena v samotném zákoně o zbraních a střelivu. Ten je zároveň zárukou, že ústavní právo by nemohlo být zneužito. Legální střelci dobře vědí, že se jim nevyplatí pravidla porušovat, protože jsou jejich skutky posuzovány velmi přísně. Zároveň by novela ústavního zákona byla příspěvkem k větší bezpečnosti nás všech. Přeci jen, policisté a vojáci nemohou být vždy a všude.

 

Rozhodnutí Senátu vnímám jako podkopnutí pozice odpůrců nesmyslné zbraňové regulace, která k nám míří z Bruselu. Je to zrada na legálních držitelích zbraní, kteří jednají slušně a v souladu s právním řádem. Zároveň nerozumím schizofrenii, kterou v tomto případě projevila sociální demokracie. Bývalý ministr vnitra Chovanec, který byl předkladatelem tohoto zákona, byl poražen vlastními senátory.

 

 

Podle mých informací zákon provádějící její implementaci je již připraven a prošel mezirezortním připomínkovým řízením. Bude záležet na tom, jakou pozici k němu zaujme nový ministr vnitra a zda jej ještě nebude chtít přepracovat. Očekávám, že v řádu několika měsíců bude tato novela předložena do Poslanecké sněmovny a bude pak záležet na pozici jednotlivých klubů, jak se k ní postaví.

 

My jako ODS jsme jasně deklarovali, že jsme proti této implementaci a že pro ni nebudeme hlasovat ani pod hrozbou sankcí. Jsem odhodlána pro tento postup přesvědčit i kolegy z jiných stran. Na stole je navíc v současnosti i žaloba, kterou naše země podala k evropskému soudu. S ohledem na ni nemá smysl cokoliv schvalovat. Stojím si za tím, že ta směrnice nemá opodstatnění, že nezvyšuje bezpečnost Evropy, že nemáme odzbrojovat zákona dbalé občany a regulovat legální zbraně, ale že máme spíš tvrdě postupovat proti těm nelegálním. Naše legislativa je zcela dostačující a neměli bychom měnit to, co funguje.

 

 

Účast našich vojáků v misích a obrana našeho státu a jeho území, to v žádném případě nejsou aktivity, které by byly jakkoliv ve vzájemném rozporu. Jsme součástí systému kolektivní obrany, a pokud na ní participujeme, pak je to jednoznačně v zájmu zachování míru a bezpečí i v našem geopolitickém prostoru. Naše účast v zahraničních operacích je nezbytnou podmínkou naší obrany vlastní. Navíc poskytuje našim vojákům praktické zkušenosti a poznatky, které by pouze prostřednictvím řádného výcviku nenabyli. Výcvik je vždy pouze výcvik. Ale zkušenosti z terénu jsou nenahraditelné. Klíčové pro naši obrannou a bezpečnostní politiku je tedy setrvat v Alianci, patřit v jejím rámci k tvrdému a aktivnímu jádru, být spolehlivým partnerem a provést co nejrychleji modernizaci armády, pod čímž si lze představit zejména realizaci strategických zakázek, zvýšení vybavenosti našich vojáků, další posílení náborů vojáků z povolání i vojáků v aktivní záloze.

 

 

Představy neomarxisty Schulze jsou opravdu z říše snů, zvlášť v situaci, kdy Unie stále přešlapuje na místě a neví, jak dál. To však neznamená, že bychom se před nimi neměli mít na pozoru, protože nejhorší na nich je, že je myslí opravdu vážně. Vše nyní závisí hlavně na tom, jaká vláda a jak rychle vznikne v Německu. Zda nakonec dojde na předčasné volby a jak by případně dopadly. Konec Angely Merkelové by byl pro progresivistický proud v EU jistě velkou ztrátou a Emannuel Macron bez podpory z Německa nemá šanci něco zásadního prosadit. Na prognózy ohledně rozpadu EU je skutečně brzy a domnívám se, že nějaká forma spolupráce evropských zemí zde vždy bude a že je určitě žádoucí. Byla bych ráda, aby současný vývoj vyústil v reformu EU, v její debyrokratizaci a osekání na ty nejnutnější formy spolupráce. Potvrdilo se, že budování jednotného evropského státu či federace překotným tempem a bez ohledu na vůli občanů je cesta do pekel. Je třeba se vrátit na zem a spolupracovat jen na smysluplných projektech.

 

 

Demokracii považuji stále za nejlepší politický režim, který nemá alternativu. Samozřejmě jsem si vědoma jevů podobných těm, o kterých mluvíte, samozřejmě jsem si vědoma rizik přehnané politické korektnosti, multikulturalismu, rozvolnění a relativizace mnoha hodnot, na kterých stojí naše civilizace. Tyto jevy také sama kritizuji a mnohé z nich navíc do liberální demokracie dle mého soudu právě ani nepatří. Náš režim i přes svou otevřenost a toleranci musí mít určité mechanismy, kterými se bude bránit pokusům o jeho destrukci. A tyto jevy, které jsem zmínila, řadím právě mezi ty destruktivní.

 

Jistě, Západ již není tím Západem, po jehož bok jsme se v devadesátých letech připojili. Kvůli tomu ale přeci nepůjdeme cestou nějakého utahování šroubů nebo omezování svobod, cestou autoritářskou. Jsem pro uchování našeho demokratického systému, pro maximální míru osobní svobody, pro udržení transatlantického spojenectví a pro rozumnou spolupráci v rámci Evropy. Nejsem pro slepé následování západních vzorů, protože nejsou bez chyb. Ale stále je nepopiratelné, že na Západě je více svobody, více blahobytu, více bezpečí, než kdekoliv jinde na světě. Pokud bychom se chtěli vydat nějakou vlastní cestou, nejsem si jista jejím úspěchem, protože přeci jen nejsme světovou velmocí a se snahami o jakési přemostění mezi Východem a Západem již máme také své neblahé zkušenosti. Proto se musíme držet toho, co zde nastalo po revoluci, tedy svobodného a demokratického modelu, který dává prostor aktivním lidem a zároveň je solidární s těmi, kterým se nedaří. A pokud se nám některé věci a posuny v západním světě nelíbí, pak to musíme dávat hlasitě najevo.

 

 

Obávám se, že tato situace je natolik „zamrzlá“, že nelze očekávat nějaký zásadní posun. Na východě Ukrajiny je stav velmi neutěšený a provází jej utrpení civilních obyvatel, které je bohužel přehlíženo. Evropa tuto situaci kvůli řadě svých problémů není schopna efektivně řešit. Všichni se smířili s tím, že anexe Krymu je i přes popření základních principů mezinárodního práva realitou. S ohledem na to, že prezident Putin bude znovu obhajovat svůj mandát, nepředpokládám, že by se jeho politika “silného vůdce” před svým domácím publikem změnila.

 

 

Dle mého soudu jde o symbolické gesto, které má ovšem velký význam. Samozřejmě nelze očekávat, že by spolu s tím v dohledné době došlo i k přesunu americké ambasády. Nicméně v době, kdy se západní struktury k podpoře Izraele příliš nehlásí, kdy velmi často i z organizací, které mají mít neutrální povahu, jakou je třeba OSN, zaznívá ostrá protiizraelská rétorika, považuji deklaraci prezidenta Trumpa k této otázce za velmi žádoucí vyvažování. Izrael vnímám jako spojence Západu, který má nenahraditelnou roli. A pokud někdo tvrdí, že Jeruzalém není hlavním městem Izraele, vědomě popírá historická fakta. Pro nás je zcela nepochybně výhodnější, pokud je Jeruzalém metropolí Státu Izrael než kohokoliv jiného.

 

 

Prezident Trump není ve své politické praxi zdaleka tak radikální ani kontroverzní, jak to působilo v předvolební kampani, či spíše jak mu to bylo podsouváno. Nepotvrdily se rovněž ani ty předpovědi, které říkaly, že Spojené státy se uzavřou více do sebe, opustí některé pozice, které jsou pro ně bez přínosu, že budou na světovém poli hrát pragmatickou hru orientovanou výhradně na své zájmy. Ve světovém měřítku si tedy podle mě počíná vcelku obratně a lépe než jeho předchůdce, když je schopen dát najevo sílu své země i její odhodlání setrvávat v roli garanta mezinárodní bezpečnosti.

 

Jeho politické úspěchy, či neúspěchy na domácí scéně je těžké hodnotit. Domnívám se, že řada jeho slibů naráží na realitu a že možná část svých voličů zklame. Ale to se více projeví až časem. Pravdou je, že situace a rozložení sil v Kongresu se proměňuje a komplikuje. Například s nedávnými doplňovacími volbami do Senátu.

 

 

Tato kampaň podle mě nemá v žádném případě takový přínos, jaký jí její iniciátoři a podporovatelé přikládají. Spíš naopak. Nemyslím si, že by bylo dobré a prospěšné házet do jednoho pytle sexuální násilí, které je velmi nebezpečné a pro oběti skutečně traumatizující, s lechtivými narážkami. Myslím si, že ženy, které si prošly skutečným peklem, nemají potřebu svůj prožitek popisovat otevřeně na sociálních sítích. Naopak, množící se publikování zkušeností s nemravnými návrhy na mě působí v některých případech spíš poněkud exhibicionisticky a vypočítavě.

 

Kampaň zároveň skýtá velké riziko zneužití k poškození pověsti a zničení života těch, kteří jsou označováni za „pachatele“, bez relevantních důkazů, bez soudu...... Jak jednoduché je na někoho ukázat prstem a vypustit do veřejného prostoru informaci, která se nezakládá na pravdě a která zároveň způsobí třeba rozpad rodiny nebo konec kariéry, v někerých případech i dokonce sebevraždu údajného “pachatele”! Styl této kampaně mně připomíná inkviziční čarodějnické procesy a nechci se dožít toho, kdy se bude muž bát ke mě nastoupit do výtahu, nebo podržet dveře, aby nebyl obviněný ze sexuálního obtěžovaní jenom proto, že je muž.