Jana Černochová Články

Uváděné příklady spolu souvisí jen zdánlivě. Jelikož jsou vnitřně odlišné, není možné je hodnotit jako nějaký trend a vyvozovat z nich něco víc, než že jsou všechny politováníhodné.

 

To je jediná společná věc – všechny překročily hranici dobrého vkusu. Dříve, než se budeme přít o tom, zda snaha o perzekuci je v souladu se svobodou slova, či nikoli, je nezbytné si říct, že některé věci se ve slušné a civilizované společnosti neříkají nahlas. Stejně tak, jako by bylo považováno obnažování se za bílého dne uprostřed frekventovaného náměstí – jemně řečeno – za nevhodné, stejně je nutné hodnotit uvedené výroky.

 

 

Záměrně tento fakt zmiňuji na prvním místě, právní konsekvence jsou v tomto ohledu druhotné. Ale když už se někdo těchto výroků dopustí a s obecným odsudkem se někdo nespokojí, pak je jeho plné právo obrátit se na soud, který, věřím, tyto případy posuzuje velice pečlivě a hodnotí, zda nedošlo k překročení zákona v trestněprávní či v občanskoprávní rovině.

 

Komunista Michal Kesudis dostal podmínku za oslavovaní smrti našich vojáků v Afghánistánu. Jeho výrok je nepřijatelný, protože hanobení památky mrtvých či veřejné přání si smrti někoho je za hranicí norem nastavených v naší společnosti po staletí, a to se odráží i v zákonodárství.

 

Navíc – pan Kesudis by si měl uvědomit, že jeho výrok se dotkne především pozůstalých a podle mého názoru zasahuje do jejich osobnostních práv. Zde se dá použít rčení o hranicích svobody, které jsou definované svobodou druhého. „Svoboda slova“ je právem, kterého si velmi vážím, ale odmítám si připustit, že bude právem nadřazeným právům ostatním.

 

 

Výroky člena KDU-ČSL Daniela Kalendy na adresu 71 uprchlíků, kteří zahynuli v kamionu na rakouské dálnici, jsou také za hranou a jsou naprosto nevkusné. Zvláště, pokud zazní od člověka veřejně činného, reprezentujícího nějakou stranu, tedy nějakou ideu. V tomto případě ideu křesťanství, které je spjaté s humanismem.

 

Vyloučení považuji zcela za správné, protože pan Kalenda stranu a její principy poškodil a na členství ve straně není nárok. Strana je svého druhu veřejnoprávní korporací (byť může být vnímán její soukromoprávní základ) a má plné právo si rozhodovat o podmínkách členství sama. O trestněprávní či občanskoprávní rovině by musel rozhodnout soud.

 

 

Komunistka Marta Semelová překračuje hranice slušnosti a dobrého vkusu neustále. Je provokatérka a extremistka podobně, jako byl Miroslav Sládek a jeho kohorta. Na rozdíl od KDU-ČSL, která neváhala pana Kalendu za jeho výroky vyloučit, o něčem takovém v případě paní Semelové asi KSČM neuvažuje, čímž se za ní i vlastně staví a říká: Souhlasíme s ní, je to názor naší strany.

 

O to víc mi vadí, že zatímco poměrně pečlivě a tvrdě, což je správné, posuzujeme jakékoli znaky spojené s nacismem, u těch komunistických – byť v těchto dvou totalitních ideologiích nevidím rozdíl – jsme opatrnější. Dokud tento dvojí metr nezmizí, bude pro lidi, jako je paní Semelová, velice snadné hanobit kohokoli a překrucovat historii.