Jan Zahradil Články

 

Vážení přítomní, ústavní činitelé, členové vlasteneckých organizací, pamětníci a veteráni, milí hosté.

 

Každý, kdo se narodil ode dneška před 70 lety a později, narodil se už po válce. Jsou to tři celé generace. Tři generace, které na evropském kontinentě nepoznaly válečný konflikt, na evropském kontinentě, tak často v minulosti zmítaném nejrůznějšími válkami. To je něco ojedinělého. Ale tak dlouhá doba v sobě skrývá i rizika. Rizika, že se začne zapomínat, že se povědomí o historických událostech začne vytrácet, že vzpomínkové slavnosti – jako je ta dnešní – budou oslovovat stále stejný, relativně úzký a zužující se kruh lidí. Využijme proto dnešního významného, kulatého výročí k tomu, abychom znovu vzbudili zájem co nejširší veřejnosti o příčiny, průběh a konec nejstrašnějšího válečného konfliktu, co Evropa a svět poznaly.

 

Připomeňme nám všem společně, že kdyby před 70 lety zvítězil německý nacionální socialismus - nacismus, nikdo z nás by tady dnes nestál, nebylo by co slavit a také by se tady nejspíše nemluvilo česky prostě proto, že český národ by neexistoval. To byl konečný cíl německých nacistů.

 

Reprezentujeme sice různé generace, ty ale měly a mají to štěstí, tu jedinečnou šanci žít 70 let na kontinentě bez války, a tak bychom především neměli nikdy zapomenout, komu za to vděčíme. Vděčíme za to všem, kdo měli tu sílu a odvahu postavit se německému nacismu na odpor, což znamenalo nasadit vlastní život a pro miliony také v tomto boji vlastní život položit. Nikdy všem těmto statečným lidem nemůžeme být dost vděčni.

 

A je to právě dnešní den, kdy bychom je všechny měli vyzdvihnout, uctít a připomenout. Dnes rozhodně není čas na nějaké pokusy o další novou interpretaci událostí z konce války. Toto období se nemůže a nesmí stát předmětem dnešních politických tahanic a pohledů přes ideologické brýle. A mně se nelíbila debata, kterou jsem ve veřejném prostoru v posledních týdnech zaznamenal - debata o tom, kdo se o porážku nacismu zasloužil více a kdo méně, kdo nás osvobodil více a kdo méně nebo kdo tím sledoval ty či ony pozdější mocenské cíle. To není důstojné dnešního dne a dnešního výročí. Náš domácí odboj i náš zahraniční odboj, naši vojáci na východní frontě i na západní frontě, spojenecká vojska všech západních spojenců v čele s USA a Británií i tehdejšího Sovětského svazu – ti všichni společně zdolali nacistickou hrozbu, každý přispěl svým dílem, podle svých možností, a jsem si jist, že podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Ubírat nebo relativizovat komukoliv jeho zásluhy je něco, co bychom neměli připustit. Dovolte mi, abych proto citoval alespoň malou část z projevu československého – a dnes podle mého názoru často neprávem kritizovaného – státníka, prezidenta Edvarda Beneše, který pronesl na Staroměstském náměstí po svém návratu do Prahy 16.května 1945:

„...buďme vděčni Rudé armádě za veliké vypětí sil a obzvláštní vojenské umění, které jí umožnilo docílit těch grandiosních vítězství nad německou zběsilostí, jakých snad v historii Rusko nikdy nedocílilo.

 

Buďme vděčni Velké Britannii, která osvědčila tolik statečnosti a tolik houževnatosti, která v jedné době války dovedla sama vydržet ohromný nápor německý a zachránila tak svět od již již přicházející německé pohromy; a buďme vděčni Spojeným státům za jejich nebývalý válečný rozmach a jejich překvapující úsilí vojenské, které spoluzachránilo demokracii a přivodilo naše dnešní vítězství.“

 

Ano, a tento spravedlivý pohled musí platit také pro ocenění našeho odboje zahraničního i domácího. Není to dlouho, co byl třeba i význam Pražského povstání umenšován jako něco, co nijak nepomohlo urychlit konečné vítězství ve válce. Dnes už naštěstí opět převažuje názor, že to byl jeden z rozhodujících momentů konce války na našem území a to je dobře. Společně prožitá, vnímaná a hlavně sdílená zkušenost vůči konkrétním historickým událostem je totiž osou dějinné paměti národa, která je jednou z nejdůležitějších složek národní identity. Zkusme si tedy zde dnes, v tento významný den, každý sám pro sebe, slíbit, že o tuto dějinnou pamět´ budeme pečovat, budeme ji dál rozvíjet a hlavně ji budeme předávat dál. Je to náš nikdy nekončící dluh vůči všem hrdinům boje proti nacismu.

 

Děkuji za pozornost.