Jan Zahradil Články

 

Dámy a pánové, vážení hosté,

 

především mi dovolte, abych vám popřál vše nejlepší k dnešnímu státnímu svátku.

 

Před 100 lety, na podzim 1914, zuřila už na všech bojištích Evropy naplno první světová válka. Na jedné straně Dohoda, na druhé straně Ústřední mocnosti. A právě před 100 lety, v říjnu 1914, pobýval profesor T. G. Masaryk v Nizozemí. Byl to jeho druhý pobyt zde (první se konal už v září). Během tohoto druhého nizozemského pobytu, tedy právě před 100 lety, Masaryk poprvé promýšlel už v konkrétních obrysech, jak vytvořit – či spíše obnovit – samostatnou českou státnost mimo rámec habsburské říše.

 

Masaryk totiž, stejně jako mnozí čeští politici přelomu 19. a 20.století, původně věřil, že českou národní existenci bude možno zajistit uvnitř rakousko-uherského impéria, pokud dojde k jeho reformaci, demokratizaci, popř. federalizaci. Ovšem pochyby v něm během jeho politické činnosti stále narůstaly. A první světová válka definitivně změnila jeho názor. Bylo mu jasné, že Rakousko-Uhersko je prostě nereformovatelné a že po válce musí ze světové scény odejít. Je třeba to zdůraznit i proto, že dnes se mnohdy habsburská říše nepatřičně idealizuje.

 

Ve skutečnosti šlo o autokraticky řízený, nedemokratický nadnárodní celek, vnitřně zkostnatělý a sklerotický, který v posledních letech jen klopýtal za vývojem.

 

Masaryk, poté, v prosinci 1914, definitivně přes Itálii, opustil české země a začal v zahraničí pracovat na realizaci svého plánu, totiž samostatného státu. Trvalo to dlouhé 4 roky, než k tomu došlo. V roce 1915 následoval Masaryka i Beneš, přidal se Štefánik, další začali působit doma v tzv. Maffii. V té době ovšem idea samostatného českého (resp. československého) státu ještě zdaleka neměla na své straně většinu. Ve svých pamětech z období první světové války, ještě před odchodem za Masarykem, Beneš vzpomíná na politický střet s tehdejším významným politikem B. Šmeralem, který patřil mezi austroslavisty.

 

Cituji Beneše: "Dr. Šmeral mi prostě vyložil, že jsme blázni, že Masaryk vede národ znovu na Bílou horu, do národní katastrofy, že politik jako dr. Šmeral, který má odpovědnost za velikou stranu a za národ, tak hazardní politiku jako prof. Masaryk dělat nemůže a nesmí. Tázal se opětovně, kde jsou nějaké sebemenší záruky ze strany Dohody, které by nás opravňovaly k podobné politice." Konec citátu.

 

Dnes víme, že Beneš s Masarykem ale ve svých plánech (které tehdejší Šmeralové považovali jen za fantazie) uspěli. Dobře věděli, že opravdu státotvorné jednání je vždy bez záruk, že jeho úspěšné završení vždy čekají dramatické zkoušky a jeho protagonisté na sebe berou vždy veškerá rizika. Byla za tím tvrdá práce, dobře stanovená strategie i taktika, maximální využití toho okna příležitosti, které se postupným hroucením Rakouska-Uherska otevíralo. Z dnešního pohledu opravdu musíme říci, že šlo o mistrovský kousek vrcholného politického umění. Za ten se patří všem protagonistům vždy znovu a znovu na 28. října poděkovat a ocenit jej.

 

A je dobré si to právě dnes znovu uvědomit. Ozvěny Benešovy diskuse se Šmeralem jako bychom totiž slýchali v české politice i dnes. Typickým příkladem je debata o Evropě a naší pozici v ní. Dnešní čeští "Šmeralové" nás také nabádají, abychom raději nic nedělali, seděli a neprovokovali, abychom jen stáli v zákrytu. Každý nový nápad, nová iniciativa, vše co jen trochu vybočuje z tzv. hlavního proudu, jsou pro ně důvodem nikoliv k racionální debatě, ale k hlasitému nesouhlasnému křiku.

 

Vůbec se zdá, že hlavním znakem dnešní doby je podceňování sebe sama, nevíra ve vlastní schopnosti, doprovázená všeobecným bědováním nad poměry a hlavně nad těmi druhými. Odkaz 28. října ale nejlépe naplníme právě tím, že těmto tendencím nepopřejeme sluchu. S vědomím toho, co dokázali zakladatelé našeho státu, si to můžeme sebevědomě dovolit.