Jan Zahradil Články

 

Protože nehodlám šířit drby, nechám stranou „insider“ informace bývalých členů UKIP (kteří zklamáni přešli do naší frakce) o jeho velmi svérázném způsobu řízení vlastní strany, jakož i o nakládání s jejími finančními prostředky. Nechám na pokoji i některé jeho panoptikální spolustraníky (Godfrey Bloom a jeho víkendové poznámky o ženách coby „sluts“). Dokonce si nevšimnu ani jeho občas hanlivých výpadů vůči přistěhovalcům z naší části Evropy. Soustředím se krátce na dvě politická témata.

 

Farageovým cílem je úplné vystoupení Velké Británie z EU. To je jistě cíl zcela legitimní. Otázkou je, zda takový krok je i v českém zájmu. Odpověď je jednoduchá: absolutně není. Británie je obecně uvnitř EU nositelem postojů, které by měly rezonovat i v české politice: deregulace, liberalizace, volný obchod, atlantická vazba a další. Odchod z EU by Británie jistě přežila. My bychom ale přišli o důležitého spojence, který se navíc v nadcházejících letech pokusí vyjednat zásadní reformu EU (kterou podmínil premiér Cameron referendum o setrvání Británie v EU). Po odchodu Británie by se EU stala definitivně rukojmím federalistických sil. Lidé jako Daniel Cohn-Bendit, kteří Británii už dnes s předstihem vyhazují z EU, by mohli definitivně bouchat šampaňské. Chceme jim v tom pomoci? Chceme podporovat a spojovat se s politikem, který nám po případném splnění své mise jen hezky zamává zpoza kanálu, ze své znovunabyté „splendid isolation“? Chceme být jeho „užitečnými idioty“? Já ne. Někteří radikální Farageovi fanoušci v ČR říkají, že britský odchod z EU by posloužil jako precedens a spustil vlnu, na níž by se mohla svézt i ČR. To považuji za nesmysl. S výjimkou pár procent radikálních euroskeptiků neexistuje pro odchod ČR z EU v dohledné budoucnosti žádná relevantní veřejná podpora, a už rozhodně ne u drtivé části voličů ODS – i přes veškeré výhrady k současné podobě Unie.

 

Druhou výhradou vůči Farageovi je to, co naši britští kolegové označují slovy „he can´t deliver“, tedy nemůže splnit, co slibuje. Poslední léta se totiž s železnou pravidelností opakuje následující scénář : strana UKIP zazáří v eurovolbách, aby vzápětí nato zcela propadla v národních volbách do Dolní sněmovny. Představa, že po příštích volbách UKIP ovládne Sněmovnu a bude se podílet na vládě, je z říše snů a může si to myslet jen někdo, kdo nemá o britské politice ani ponětí. Jediné, co se Farageovi a jeho straně může v roce 2015 povést zařídit, je volební výhra Labour party – tím, že odsaje britské Konzervativní straně přesně tolik hlasů, kolik bude labouristům stačit k vítězství. Pokud se na tom někdo v ČR hodlá podílet, nevidí si na špičku nosu. S případnou příští vládou Labour party můžeme na současný britský konzervativní požadavek reformy EU s klidem zapomenout. S Cameronem a konzervativci v čele vlády je na ni alespoň nějaká naděje. Když vynecháme extremisty typu Cohn-Bendita nebo Verhofstadta, nemá totiž ani ta rozumnější část EU zájem na odchodu Británie z EU.

 

Vždyť to byl právě Cameron, který pomohl Angele Merkelové držet požadavek úspornějšího rozpočtu EU. Proto se jeho tlak na reformu (zpružnění) EU může setkat na kontinentě s kladnou odezvou. To je šance i pro ČR. Představou Cameronovy vlády totiž není jen nějaký „extrabuřt“ pro Británii, ale taková úprava evropských smluv, kterou budou moci v případě zájmu využít i jiní – třeba k odchodu z některých společných evropských politik. To nám výřečný Nigel nejen zajistit nemůže, ale ani nechce.

Tudíž : jakkoliv Farage může uspět příští rok v eurovolbách, i nadále zůstane zejména intelektuálním provokatérem, dvorním klaunem EU, který nahlas křičí, že král je nahý – a každý to od něj čeká. Že by však kolem něj mohla vzniknout nějaká široká, mezinárodní, sjednocená síť eurokritických stran a hnutí, je pouhá chiméra. Na to je Farage příliš „úzkoprofilový“. Nemá proto cenu se s ním spojovat. Reálné spojenectví má smysl jen s těmi, kdo mohou ovlivnit postoje ve svých zemích vládní účastí a budou ochotni spolu s námi tlačit na opravdovou kvalitativní změnu EU.