Jan Zahradil Články

Vážený pane předsedo,

 

máme se tu bavit o přípravě na Evropskou radu, ale někdy nevím, o jaké Evropské radě mluvíme. Zatím mám pocit, že máme minimálně dvě Rady.

 

První - ta formální - zastupuje dvacet sedm členských států a schází se pouze příležitostně, podle předem dohodnutého harmonogramu.

 

A další rada má jen dva členy - pana Sarkozyho a paní Merkelovou. Tato Rada zasedá nepřetržitě a skutečně rozhoduje. To je mimochodem pěkný důkaz toho, že když nastanou těžké časy, takzvaná komunitární metoda se ukáže jako jedna velká iluze a rozhodují členské státy, zejména ty silné.

 

Prosím, nevykládejte si má slova špatně, nejde o žádnou ironii. Mám pro paní Merkelovou určité pochopení. Kdo platí muziku, určuje, co se bude hrát. A Německo platí.

 

Bude za to ale také něco chtít. Například plnou kontrolu nad fiskálními politikami členských států eurozóny. Pokud si vy všichni v eurozóně přejete zachovat jednotnou měnu, musíte s tím počítat a vzdát se své daňové svrchovanosti.

 

Možná můžete dokonce ušetřit alespoň část veřejných peněz tím, že zrušíte svá ministerstva financí, protože už je nebudete potřebovat - vaše rozpočty bude sestavovat někdo jiný.

 

Je to každopádně vaše zodpovědnost a já vám přeji hodně štěstí.

 

Nemohu ale souhlasit s jednou věcí. Nemohu souhlasit s tím, aby se tento daňový protektorát rozšířil na všech sedmadvacet členských států EU, jak nevrhl pan Schäuble. To je zcela nepřijatelné.

 

Jedna věc je od této chvíle jasná: dnes máme dvě Evropské unie v rámci jedné. Rozhodně máme dvourychlostní Evropu: eurozónu a "ne-eurozónu". A nejde rozhodně o žádný rozklad, neznamená to konec EU. Je to prostě skutečnost, která by měla být nejen veřejně přiznána, ale měla by se také odrážet v našich činech.

 

Obě části Evropské unie si musejí být rovny. Členové eurozóny by neměli stát nad těmi, kteří společnou měnou neplatí, nemohou za sebou automaticky táhnout všechny ostatní. 

 

Tuto realitu musíme uznat. A je jedno, jestli dojde k nějakým změnám smlouvy nebo třeba k posílení Paktu stability. Pokud chtějí státy eurozóny jít jedním směrem, musejí také umožnit těm ostatním, aby se vydali svým vlastním směrem. 

 

Nemůžeme jít všichni stejnou rychlostí a stejným směrem. A využívat tuto krizi pouze jako platformu k dalšímu posilování politické unie a další centralizaci moci je krátkozraké, špatné, a nakonec to roztrhá Evropu na kusy.

 

A stejně tak je špatné obviňovat ostatní z toho, že chtějí zničit euro. Nikdo nechce zničit euro, a rozhodně ne má skupina EKR, protože naše země jsou velmi závislé na stabilitě eurozóny. Nestavíme se proti existenci eura, jsme ale proti špatným opatřením, která euro nezachrání. Evropa musí být flexibilní nebo vícerychlostní, protože jinak tu žádná Evropa nezůstane - ať už s eurem, nebo bez něj.