Nebojme se vícerychlostní Evropy
(Lidové noviny) Komentátoři, kteří se ještě před deseti dny rozplývali nad socialistickým kandidátem Fransem Timmermansem, dnes chrlí superlativy na paní Ursulu von der Leyenovou z CDU. A kdyby náhodou neprošla za týden hlasováním Evropského parlamentu a Evropská rada musela vytáhnout další jméno (třeba od Macrona), oslavné tirády by beze změny pokračovaly.
Je to důkaz ideové prázdnoty dnešního tzv. hlavního evropského proudu. Křesťanský demokrat, socialista nebo liberál, je to vlastně jedno. Všichni hovoří víceméně stejným jazykem, používají stejný „proevropský“ slovník. Kdo takto nemluví, automaticky je zařazen do tábora Antievropanů, nacionalistů, extremistů. V této „postideologické“ době je rozdělování vrcholných evropských postů pouze mocenským soubojem – jednak institucionálním, jednak geograficko-kulturním. Uplynulé dny to jasně dokázaly.
V institucionálním souboji vyhrála Evropská rada nad Evropským parlamentem – tím, že smetla ze stolu systém „spitzenkandidátů“. Ač jsem byl jedním z nich, jsem zde na straně Rady, tedy národních vlád. Spitzenkandidáty vymyslel Evropský parlament právě proto, aby si pravomoc nominovat předsedu Evropské komise zcela přivlastnil a Radu vyšachoval. Je v pořádku, že to nevyšlo.
Zažehlování Evropy do jedné šablony nemůže pokračovat
Nás by měl ale více zajímat souboj geograficko-kulturní. V něm jasně vyhrály země „tvrdého jádra“ (Německo, Francie, Belgie), velké státy (Německo, Francie, Itálie, Španělsko) a tzv. „staré“ členské země. Z devíti zemí EU stojících mimo eurozónu se do žádné z čelných funkcí neprosadil nikdo. Z šestnácti (!) zemí, které vstoupily do EU v 90. letech a později, také nikdo. Zejména markantní je to u jedenácti (!) zemí střední a východní Evropy. A coby ukázka vztahu mezi evropským „Západem a „Východem“ třicet let po pádu železné opony je to i příznačné.
Nůžky mezi námi se rozevírají. Soudobá „západní“ politická třída té „východní“ nevěří, má tendence jednat s ní jako s třídou žáčků, nechápe historickou zkušenost Východu včetně citlivosti na otázky národní identity. A Východ má zase málo pochopení pro současnou „západní“ posedlost politickou korektností, klimatickým alarmismem a genderismem, snahou zachraňovat svět. Někteří „východní“ politici sice tuto rétoriku snaživě imitují (ať už z oportunismu, či ze snobismu), příliš věrohodně to ale nezní a velkou voličskou odezvu to také nemá.
Jak z toho ven? Další zažehlování Evropy do jedné politické, legislativní i kulturní šablony již nemůže pokračovat. Existující nedorozumění to jenom prohloubí. Je třeba znovu nadefinovat právní rámec evropské integrace. Přestaňme se bát „vícerychlostní“ Evropy – nemusíme jet všichni stejnou rychlostí, a dokonce ani ke stejnému cíli. Přestaňme se strašit údajnou periferií, na které se (prý) ocitneme. A hlavně si přestaňme namlouvat vlastní, naruby obrácený komplex méněcennosti.
Opravdu se nestaneme Evropany druhé kategorie jen proto, že jsme dost snaživě nepapouškovali politický diskurz seslaný sem ze „Západu“. Naopak. Evropany druhé kategorie se staneme, pokud budeme pouze držet pusu a krok a neřekneme si své třeba k migrační politice, energetice nebo klíčovým sociálním tématům. Tváří v tvář nynějšímu výsledku jednání o obsazení funkcí v EU je zas načase si to uvědomit.
lídr eurokandidátky ODS
předseda ACRE
europoslanec
expert pro zahraničí