Jan Zahradil Články

(Týden) Je prvním kandidátem na post předsedy Evropské komise z východní země EU. Do evropských voleb v květnu příštího roku povede skupinu Evropských konzervativců a reformistů (ECR). Europoslanec Jan Zahradil (ODS) tvrdí, že EU nemůže pokračovat stejně, zároveň si ale nepřeje její konec. „Brexit ukázal, že s vystupováním by se nemělo koketovat. Členské státy se ale nesmějí k ničemu nutit, jinak radikální hlasy budou sílit,“ říká.

Jakým předsedou komise byste chtěl být?

Myslím, že předseda Evropské komise by měl být „facilitátor“, který uhlazuje spory a příliš se nevystrkuje do popředí. Neměl by si hrát na předsedu vlády, protože EU není stát a žádnou vládu nemá. Rozhodně bych chtěl spolupracovat s Evropskou radou, tedy s představiteli členských států. Mezi radou, komisí a parlamentem bohužel existuje napětí. Ostatní instituce si uzurpují právo se nad radu vyvyšovat a to se mi nelíbí. Já bych byl naopak rád, kdyby se komise stavěla do podřízeného postavení, aby se nechala úkolovat. Evropský parlament to pak může kontrolovat.

Když svého uchazeče o post šéfa komise, takzvaného spitzenkandidáta, vybírali lidovci – mezi šéfem jejich frakce Manfredem Weberem a finským expremiérem Alexanderem Stubbem –, srovnával jste to s volbou mezi Coca-Colou Light a Coca-Colou Zero. Jaký nápoj byste byl vy?

Asi nějaké štiplavé zázvorové pivo.

Ve volebním programu píšete, že byste chtěli EU přeladit. Jak? Měla by být více založena na mezivládním přístupu?

Jedním z šesti bodů, které jsme zveřejnili, je požadavek flexibility, někdy se tomu říká vícerychlostní EU. Tedy možnost, aby se státy mohly sdružovat podle svých možností, schopností a vůle. Aby neplatilo heslo, že jedna velikost padne všem. To už se dneska ukazuje jako nesmysl. Mohou vznikat různě hluboce nebo mělce integrované skupiny států uvnitř jednoho rámce. Emmanuel Macron nebo Angela Merkelová si představují, že se státy vzdají své suverenity, ale tudy cesta nevede. Dále žádáme posílení role národních parlamentů. Aby měly možnost udělení červené karty. Jedna třetina parlamentů by mohla vyslovit nesouhlas s přípravou evropské legislativy, nebo dokonce nějakou existující legislativu zrušit.

Zastánci vícerychlostní Evropy říkají, že už existuje. Odpůrci tvrdí, že povede k rozpadu EU. Nehrozí takové nebezpečí?

Myslím si pravý opak. EU se rozpadne, pokud se bude tlačit na pilu a pokud se státy budou nutit shora, aby postupovaly stejným směrem a rychlostí. Ukazuje se, že v počtu osmadvaceti to není možné. A při různé ekonomické výkonnosti také ne – když máte na jednom konci řetězu Německo nebo Nizozemsko s HDP na hlavu na sto třiceti procentech průměru a na druhém Bulharsko, které má čtyřicet, tak to nemůžete integrovat, ani kdybyste chtěl.

Vaším dalším plánem je prověrka unijní legislativy. Můžete uvést příklad nějaké zbytečné normy?

Nebudu střílet od boku. Právě proto navrhujeme tu revizi, jakýsi generální audit. Abych byl spravedlivý, musím říct, že už ji komise v roce 2015 zahájila, ale mám pocit, že se to spíše zvrhlo v pobídku, aby se norem vytvářelo ještě více. My bychom přípravu jakékoli nové legislativy chtěli zmrazit, zrevidovat všechnu starou a vyházet to, na co si v byznysu stěžují, že zatěžuje podnikatelské prostředí. Teprve pak se může jet dál.

Pořád se neví, jestli se Evropská rada bude při výběru šéfa komise systémem spitzenkandidátů, který se poprvé použil v minulých volbách, plně řídit. Nelíbí se mimo jiné jejímu předsedovi Donaldu Tuskovi. Vy máte také výhrady. Není tedy paradox, že jste se spitzenkandidátem stal?

Je to přesně případ, kdy parlament vymyslel systém, jenž ohýbá smlouvy v jeho prospěch. Ve smlouvách je napsáno, že kandidáta na předsedu komise vybírá Evropská rada s přihlédnutím k volbám. Parlament ale vyhlásil, že rada bude moci vybrat jenom z daných kandidátů. My s tím nesouhlasíme. Zároveň ale říkáme: dobře, když tu ten systém je, pojedeme podle něj. I když tvrdíme, že rada má právo vybrat si mimo rámec spitzenkandidátů.

Takže kdyby vaše frakce náhodou vyhrála volby a rada by vás nevybrala, nevadilo by vám to?

Pokud by se to stalo, budu to naprosto respektovat. V tomhle se postoj naší skupiny liší od všech ostatních. Kdyby vyhráli lidovci s Manfredem Weberem a Evropská rada ho odmítla, mohlo by dojít k velkému střetu. Nevím, kdo by ustoupil.

Jak se díváte na své hlavní konkurenty, právě Manfreda Webera a kandidáta socialistů Franse Timmermanse?

Osobně proti nim nic nemám, ale politicky je to prostě jedna a táž federalistická škola. Můžou se lišit v nějakých sociálně-kulturních pohledech, třeba ve věci potratů, ale ve velkých otázkách jedou podle stejného mustru – „více Evropy“.

A jaký máte názor na působení Jeana-Clauda Junckera? Jak bude podle vás zpětně vnímán?

Myslím, že ne dobře, protože je to člověk, za jehož působení odešel z EU jeden z nejvýznamnějších členů, Velká Británie, a on na tom má svůj podíl. Kdyby tehdy při vyjednáváních s Davidem Cameronem nabídl Británii nějaké ústupky, referendum mohlo dopadnout jinak. Naházeli mu jen drobky. Když se na něho podíváte, je to člověk na konci své dráhy, a pokud má EU k něčemu vypadat, potřebuje v čele někoho svěžího a dynamičtějšího, kdo bude ochoten dělat reformy, a ne jen udržovat status quo. A pak tam jsou ty různé kuriozity typu nejistá chůze, sklony k „virózám“ anebo odhalení pomníku Karla Marxe v Trevíru. Myslím, že to prozrazuje necitlivost lidí jeho generace vůči střední a východní Evropě. Ani po patnácti letech od našeho vstupu nám pořádně nerozumějí.

Pokud má být šéf komise svěží a dynamický, neměl by jím být někdo zvenčí, kdo není spojován s bruselskými institucemi? Vy v nich působíte také dlouho.

To je sice pravda, ale nějaké bruselské „insiderství“ tam podle mě být má. Když člověk přijde zvenku a neví, jak komise a parlament fungují, tak mu to sežere řadu měsíců, než se do toho dostane.

Jste odpůrcem toho, aby se EU dále politicky integrovala. Často je jí ale vytýkána neakceschopnost a pomalé reakce. Není to právě tím, že není integrovaná dost?

Musíte si uvědomit, kdo to vytýká. Vždycky to říkají velcí kluci jako pan Macron a Juncker, protože se jim třeba zrovna nepodařilo prosadit nějaký záměr. Ne, ne, ne, takhle to prostě není, tuhle výtku vůbec neberu. Jsou třeba věci, které se nedají protlačit většinovým hlasováním. Podívejte se, jak to dopadlo s uprchlickými kvótami. Nejdříve si mysleli, že je prosadí, a pak je museli vzít zpátky.

Složení Evropského parlamentu se po volbách zřejmě výrazně promění. Posílí mimo jiné populisté, pohorší si socialisté. Bude to zlomové hlasování?

Určitě. Já se v evropské politice pohybuji dvacet let a vždy měla většinu velká koalice lidovců a socialistů, která tomu šéfovala. Teď to poprvé vypadá, že o většinu přijdou, hlavně socialisté asi dramaticky ztratí. Když se člověk podívá, jak si vedou sociálnědemokratické strany po Evropě, je to jeden velký propadák. Myslím, že netrefily ducha doby. Zaměřují se na témata jako gender, politická korektnost, práva menšin, vstřícnost k migrantům a na to klasický levicový volič není vůbec zvědavý. Chce ochranu vlastních práv a sociální politiku, což mu nabízejí strany, o nichž se říká, že jsou krajně pravicové, přičemž ve skutečnosti jsou ekonomicky spíše levicové. Ale abych se vrátil – vedle socialistů tam jsou liberálové koketující s panem Macronem a pak jsme tam my a máme šanci, že z těch přesunů také něco získáme. Mohou k nám vstoupit nové strany, které nebudou mít vybranou politickou rodinu, anebo strany, jež budou hledat jinou.

Byli byste ochotni spolupracovat s lidovci nebo socialisty, kdyby potřebovali dalšího koaličního partnera?

Kdybychom mohli ovlivnit například program komise, bylo by pro nás lákavé se součástí parlamentní většiny stát.

Říkáte, že by se k vaší frakci mohly přidat další strany. Není to ale moc optimistický pohled? Nehrozí spíše, že váš vliv oslabí vzhledem k tomu, že přijdete o poslance z řad britských konzervativců, jichž je mezi vámi nejvíce?

Myslím, že tenhle problém je vyřešen. Díval jsem se, jak si vedou naše jednotlivé členské strany, a vychází mi, že každá z nich je na tom o něco lépe než v roce 2014, takže každá dodá více europoslanců. Třeba ODS má teď dva a já doufám, že bychom nově mohli mít čtyři. A stran máme více než patnáct, takže úbytek osmnácti britských poslanců bude lehce nahrazen. Teď jde o to, jestli se nám podaří „nakoupit“ nějaké nové hráče.

Mrzí vás, že Britové odcházejí?

Samozřejmě. Hlavně proto, že to mění geopolitickou rovnováhu na kontinentu. Britové byli vždycky protiváhou toho francouzskoněmeckého motoru. Ale musíme to respektovat, nedá se nic dělat.

Britští poslanci budou hlasovat o dojednané brexitové dohodě. Čeká se, že ji odmítnou. Jedním z možných následujících scénářů je konání druhého referenda. Budou podle vás Britové o brexitu rozhodovat znovu?

Jsem přesvědčen, že je to skoro vyloučeno. Může se stát, že padne vláda a že budou vypsány předčasné volby, že se celá procedura pozdrží. Anebo se nestane nic, Británie vystoupí bez dohody a bude to trochu tvrdší přistání, vypukne několikaměsíční zmatek. Nehrozí ale, že by se veškeré vztahy přerušily a zablokoval se kanál La Manche.

Je podle vás varianta tvrdého brexitu pravděpodobnější? Co si myslíte o dohodě premiérky Mayové?

Bohužel si myslím, že je pravděpodobnější, že to bude bez dohody. A speciálně pro země střední a východní Evropy je problém, že v Británii pracuje dost našich lidí. Ta smlouva jim poskytovala nějakou jistotu. Dával bych přednost dohodě. Pro nás, pro Evropu, určitě špatná není.

Jak byste se jako šéf komise snažil chránit zájmy Čechů a dalších po eventuálním tvrdém brexitu?

Muselo by se to asi řešit nějakými sektorovými dohodami, nějak se dobrat k výsledku přijatelnému pro obě strany.

Co britští členové vaší frakce? Hádají se kvůli brexitu?

Řekl bych, že drží basu s vládou. Nevím o nikom, kdo by se stavěl na zadní a říkal: Tohle já podporovat nebudu.

Plyne z brexitu nějaké ponaučení?

Pro členské státy plyne ponaučení, že by se s něčím takovým nemělo koketovat. Ukazuje se totiž, že je to daleko těžší cvičení, než si kdo dokázal představit. Když to i Británii působí takové obtíže, v případě slabší země by to bylo ještě složitější. Až za několik let se ale ukáže, jestli a jak to Británii uškodilo. Pak bude možné zhodnotit, jestli lze fungovat mimo EU. I když my budeme vždycky v jiné situaci, jsme ekonomicky mnohem zranitelnější. Nemá smysl o tom spekulovat. Je to naprosto nereálný nápad.

Nebojíte se, že bude EU po odchodu Britů měkčí vůči Rusku? Londýn patří mezi největší kritiky Moskvy.

To se samozřejmě může stát. Může se objevit nějaká politika appeasementu. Německo a Rusko se na náš úkor dohodly už dříve, teď to dokážou taky, viz plynovod Nord Stream. Můžu si o Merkelové myslet, co chci, ale má zkušenost z východního Německa, tohle vnímala. Její nástupce ji mít nebude. Pro střední a východní Evropu to není úplně dobrá zpráva.

Co říkáte na Bruselem kritizované dění v Polsku a Maďarsku? Znepokojuje vás?

Znepokojen nejsem. Do značné míry je to snaha zastrašit kritické hlasy, udělat z nich odstrašující případ. Nejvíce na tato témata sází právě pan Timmermans.

V Maďarsku se ale omezuje svoboda tisku, známí premiéra Orbána rozkrádají evropské fondy. To není celoevropský problém?

Jestli tam někdo rozkrádá fondy, ať se to vyšetří, stejně jako v případě pana Babiše. Tady to také drhne. A pokud jde o média, i ta v Polsku, nejsem si jist, jestli to tak je. Když tam vládly liberální nebo levicové strany, dělaly si s médii, co chtěly, a nikomu to nevadilo. A teď se najednou křičí, že se vláda snaží je ovládnout.

Přijde mi, že se Češi o EU málo zajímají, nerozumějí jí. Může to vaše kandidatura změnit?

Moje kandidatura spíše pomůže zviditelnit Česko v EU, protože je to poprvé, co to někdo ze střední a východní Evropy zkouší. Já ale nemyslím, že je to tady nějak tragické. Kdo se chce zajímat, má dostatek informačních zdrojů. Násilím, trychtýřem to do lidí stejně nenalijete. To vzbudí spíše opačnou reakci. Možná je to tím, že jako Češi máme nějakou historickou paměť, už za doby Rakouska-Uherska jsme s nadnárodními celky neměli úplně nejlepší zkušenost. Nejsme v tom tak emociálně angažováni jako ti, kteří Evropská společenství zakládali. Možná máme stejný vztah k Bruselu, jako jsme měli kdysi k Vídni. Stěžovali jsme si, dělaly se drobné kverulace. Je to trošku součást národní povahy.

Při představování programu jste hráli píseň Crossroads…

To jsme zvolili schválně, měli jsme heslo a potřebovali jsme vymyslet nějakou písničku. Téma křižovatky se docela nabízelo.

Takže jste nepřemýšleli třeba o Road to Nowhere od Talking Heads?

To by bylo moc pesimistické (úsměv). My to chceme mít pozitivní – že je pořád možné vybrat si správnou cestu.

Kam tedy podle vás směřují cesty, kterými se EU může vydat?

Doufám, že se vydá naší cestou. Že tomu eurovolby napomohou a že nespokojené hlasy k tomu establishment dotlačí. Doufám, že tu bude vícerychlostní Unie s více měnami a že v případě jednotného trhu a volného pohybu služeb, kde je to potřeba, se ta integrace dodělá. Pokud se nic zásadního nezmění, radikální euroskeptické hlasy budou sílit a některá další země se může rozhodnout vystoupit. To by mohlo spustit řetězovou reakci. Bylo by dobré, kdyby si to ti, kteří sedí v Bruselu jako žáby na prameni, uvědomili.

(Autor: Jan Brodníček)

Jan Zahradil

předseda ACRE
europoslanec
expert pro zahraničí