Má Česko patřit do tvrdého jádra Evropské unie?
(Hospodářské noviny) Prý musíme být součástí „tvrdého jádra“ Evropské unie, jinak v ní údajně ztratíme „vliv“, nezasedneme u „společného stolu“, skončíme na „odstavném parkovišti“ nebo v „pomalém pruhu“ či nám „ujede vlak“. Ve skutečnosti ovšem nemusíme nic.
„Tvrdé jádro“ je výrazem konkrétní (a dnes stále ještě převládající) evropanské ideologie, představy, jak by unie měla být uspořádána. Jde o víru ve stále hlubší integraci, která nakonec skončí u něčeho jako Spojené státy evropské. Jako by to byl nějaký historický determinismus, který ovšem svou zaťatostí připomíná marxismus. Ten také neochvějně věřil v lineární, společenským pokrokem hnané dějiny, které končí beztřídní společností. Zde se pro změnu věří ve federální eurostát a „tvrdé jádro“ má být jeho předvojem.
Protože ale vznik eurostátu neprobíhá tak rychle, jak by si jeho příznivci přáli, je třeba tomu trochu pomoci. Na scénu tedy přicházejí technické, legislativní nástroje, které mají postupně zažehlit evropskou různorodost do jedné šablony.
Co tedy ono „tvrdé jádro“ v praxi znamená? Samozřejmě v první řadě být členem eurozóny. Jak se ale ukázalo, sama společná měnová politika pro rozdílné evropské ekonomiky nefunguje příliš dobře. Je tedy zapotřebí začít unifikovat i ty ekonomiky. Jak? Napřed harmonizací a postupným sjednocením fiskálních a rozpočtových politik. Potom to samé v případě daňových soustav, napřed u nepřímých, potom i u přímých daní. Že o tom takto otevřeně zatím nikdo nemluví? Je to jen otázka času, sem tam již na povrch něco probleskne – jako třeba návrh francouzského prezidenta Macrona na ministra financí eurozóny.
Pak přijde nutně na řadu sjednocování dalších politik – třeba azylové a migrační. To s sebou přinese nejen nezbytný přerozdělovací mechanismus (ať už se nazývá „kvóty“ či jinak), ale i postupné sjednocování sociálních parametrů (dávek). A jsme na počátku unifikace i sociálních politik. Další budou postupně následovat.
Zastánci „tvrdého jádra“ by měli proto hovořit jasně, neschovávat se za obecné evropské fráze. Měli by říci, že chtějí, abychom se s nimi vydali na cestu, na jejímž konci budou téměř všechny důležité rozhodovací pravomoci odevzdány mimo kompetence ústavních orgánů této země. Stanou se součástí kolektivního rozhodování unie (nebo její části), v němž náš vliv bude oproti současnému stavu omezen.
Když jsme do Evropské unie vstupovali, vzdávali jsme se části státní suverenity výměnou za členství v jednotném trhu, za vstup do společné obchodní politiky, za podíl na evropském rozpočtu. Byl to obchod, něco za něco. Kdybychom se dnes postupně vzdávali dalších atributů státní suverenity (měnová, rozpočtová, daňová politika), nevidím nic dalšího, co bychom za to mohli získat. Už to nebude obchod, něco za něco. Bude to něco za nic.
Pokud vstoupíme do „tvrdého jádra“ unie, stanou se všechny naše dnešní domácí politické souboje irelevantními: souboj levice s pravicí o výši daní a přerozdělování či souboj „demokratických“ stran proti „oligarchovi“ Babišovi o podobu politického systému pozbudou významu. O všech důležitých věcech se totiž už bude rozhodovat mimo území tohoto státu. Vlastně už bude celkem jedno, kdo tady vládne.
Docela dobrým studijním materiálem je situace v bývalém východním Německu, které se stalo členem „tvrdého jádra“ unie de facto přes noc. Dnes, i po několika desetiletích masivních finančních transferů, i přes viditelný rozvoj, je propast mezi „východním“ a „západním“ Německem stále patrná: ekonomická, politická, mentální. Pokud vstoupíme do „tvrdého jádra“ Evropské unie my, zamrzneme na dlouhá desetiletí v pozici takového chudšího východního Německa. Nebudeme už moci vlastními nástroji stimulovat svoji ekonomiku a dotahovat postupně alespoň evropský průměr.
A konečně – přes veškeré řeči o evropské jednotě a rovnosti malých s velkými – je zřetelné, kdo bude hrát v „tvrdém jádru“ prim. Bude to německo-francouzské souručenství, které po odchodu Velké Británie nabude na síle a ovládne i rádoby „neutrální“ evropské instituce. Ano, podoba tohoto souručenství může být leckdy značně kostrbatá: nedávno mi hněvivě řekl jeden německý europoslanec na adresu macronovské Francie, že „oni to chtějí celé řídit s tím, že my to budeme celé platit“. Ale mocenské zájmy, zahraničněpolitické priority i tradiční archetypy chování nakonec převáží.
Závěr: nežeňme se do „tvrdého jádra“ unie. Budeme-li stát stranou, nic nám neuteče. V „tvrdém jádru“ naopak nemáme už co získat. Ten nejdůležitější politický souboj o budoucnost České republiky je právě souboj o „tvrdé jádro“. A zdá se mi, že značná část veřejnosti to také takto cítí.
předseda ACRE
europoslanec
expert pro zahraničí