Jan Zahradil Články

 

Kdo pamatuje českou politickou krajinu devadesátých let minulého století, určitě si vybaví, kudy tehdy běžel rozhodující politický střet. Fronta vedla mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem. Ti soupeřili o formu politiky, o rámec, v němž se politika bude odehrávat, a o nástroje, jimiž se bude provádět. Velmi zjednodušeně řečeno, šlo o střet politického idealismu (VH) a politického realismu (VK). Klasické pravolevé soupeření o dílčí obsah, tedy výši daní, míru přerozdělování nebo roli státu, představované ODS a ČSSD, se odehrávalo o patro níž.

 

Václav Havel zemřel v roce 2011 a Václav Klaus opustil svou poslední veřejnou funkci v roce 2013. Je proto pozoruhodné, že jejich tehdejší duel stále žije, i když v transformované podobě. Jsem přesvědčen, že sehrál svou roli i v právě proběhlých prezidentských volbách (stejně jako v těch před pěti lety). A že jistá část „antizemanovců“ (zdaleka ne všichni!) je totožná s bývalým „antiklausovským“ táborem, rekrutujícím se nejen z menších středových politických stran, ale i z nemalé části spřátelených médií a intelektuálního světa. Tyto skupiny braly obojí dosavadní přímé prezidentské volby jako příležitost, jak definitivně symbolicky zúčtovat právě s Klausem. A Klausův bývalý opozičněsmluvní partner Miloš Zeman pro ně představoval alespoň náhradní oběť.

 

 

Antiklausovský tábor podnikl svého času řadu zpackaných pokusů se Klause zbavit. Ze všech se Klausovi podařilo uniknout, což jen dále přilévalo olej do ohně. Připomeňme sarajevský atentát z roku 1997 (odstartoval jej sponzorský skandál, kvůli němuž by dnes nejen nepadla vláda, ale pravděpodobně ani nerezignoval žádný ministr). Václav Klaus jej přežil, stejně jako výsledek voleb 1998, po nichž díky již zmíněné opoziční smlouvě získal cenné křeslo předsedy Sněmovny. To vzbudilo u Antiklausů takovou zuřivost, že dodnes popisují tuto víceméně standardní dohodu o toleranci menšinové vlády jako démonický zdroj všeho zlého.

 

Na tom nedosti. Už tři čtvrtě roku po volební porážce z roku 2002, která měla znamenat jeho definitivní konec, seděl Klaus na Hradě v nejvyšší ústavní funkci jako prezident. A po pěti letech znovu, na dalších pět let. Když v roce 2013 odcházel, nevystřídal jej po prvních přímých prezidentských volbách Karel Schwarzenberg coby pokus o reinkarnaci Václava Havla, ale právě Miloš Zeman.

Frustrace Klausových oponentů tenkrát dosáhla svého maxima, což si jistě ještě pamatujeme z povolebních reakcí. A tak se poslední prezidentské volby měly stát onou konečnou odvetou, na jejímž konci bude Zeman vypoklonkován z Hradu po pouhém jednom volebním období, spolu s posledními klausovskými odlesky. Nu, zase to nevyšlo. Zeman podruhé a naposled vyhrál a s ním tak trochu i Klaus. Byla to svým způsobem poslední kapitola v dlouhém prvním dílu našich polistopadových dějin. Ty další díly už by měly mít nějakou jinou zápletku. To zaprvé.

 

A zadruhé: ať se to komu líbí, či ne, bude to Miloš Zeman, kdo coby vítěz orazítkuje svou pečetí závěr třetí dekády naší novodobé demokratické existence. Jsem možná schopen pochopit emotivní (a leckdy vulgární) pěnu dní, která vybublala z jednoho, či druhého tábora, ať už z euforie nad výhrou, nebo z lítosti nad prohrou. Ale nesmí to trvat moc dlouho, musí to zase opadnout. Po minulých prezidentských volbách se to nestalo a následky si neseme dodnes.

 

Situace, kdy je společnost rozštěpena na dvě poloviny, z nichž každá cítí jen prohlubující se averzi vůči té druhé, je dlouhodobě neúnosná. Po volbách jsem si na Facebooku (kromě mnoha jiných) přečetl i tento komentář: „Co si mám počít s vědomím, že víc než půlka tohohle národa svobodně přitakala tomu, co já vnímám jako zlo?“ Záměrně neuvádím, čí volič to byl – zda Zemanův, či Drahošův. Mohl to být ten, i ten. Že jsme se ale dostali do situace, kdy nemálo lidí vidí jen černobíle a uvažuje doslova v pohádkových kategoriích boje dobra se zlem (přičemž oni sami jsou samozřejmě vždy na straně dobra), je varující. Všichni přece víme, že skutečný život takový není. Ani politika taková není. Ani politici.

 

 

Aniž někomu tento názor vnucuji, osobně považuji prezidentskou posloupnost Havel–Klaus–Zeman za docela přirozenou a logickou linii našeho polistopadového vývoje. Tihle tři byli slyšet a vidět nejvíc, zkrátka byli nejvýraznějšími osobnostmi, každý symbolizoval něco odlišného a přitom charakteristického pro nějakou část společnosti.

 

Proto je každý z nich neodmyslitelnou součástí naší obnovené demokratické státní tradice a zároveň jejím spolutvůrcem. Ani jeden z nich z této tradice nemůže být škrtán, vylučován a ignorován. A ani jeden z nich nemůže být pouze glorifikován, vynášen a chválen. Ať už chováme libovolné osobní sympatie či antipatie ke kterémukoliv z nich, na tomto bychom se všichni (nebo aspoň výrazná většina) měli umět shodnout. To by totiž mohlo být oním státotvorným minimem, na němž se začne budovat alespoň elementární společenský konsenzus. Bez něj zde budeme jako národní komunita nadále fungovat jen obtížně.