Jan Zahradil Články

 

 

Samozřejmě se tam tento týden odehrály i dobré věci. Evropský parlament například schválil uvolnění vízového styku s Gruzií, což si tato země plně zaslouží. Byly zde ale také dvě typické ukázky toho, co se odehrává. Aliance evropských konzervativců měla konferenci s názvem Blue-Green summit, kde osm řečníků mluvilo na téma životní prostředí. Na výstup jednoho z členů přechodného týmu Donalda Trumpa, který působil v agentuře na ochranu životního prostředí, se před přednáškovou síní shromáždili protestanti, aktivisté, Greenpeace a mávali protiamerickými plakáty a transparenty. Vypadali jako na mírové konferenci v hlubokém komunismu, když bojovali proti americkému imperialismu.

 

Druhým příkladem bylo v poledne jednání Evropského parlamentu, kdy vystoupil socialista Jo Leinen z Německa (evropský poslanec od roku 1999, pozn. red.), který se také proslavil svými střety s Václavem Klausem. Vyzval, abychom vzhledem ke krokům Trumpovy administrativy nepřijali akreditaci budoucího velvyslance Spojených států, jenž ještě ani nebyl zvolen. To jsou dva projevy latentní antiamerické hysterie, která začíná bublat hlavně v levicových kruzích. Třetí, co do tohoto celku zapadá, je výrok předsedy Donalda Tuska, který před summitem Evropské unie na Maltě napsal dopis Junckerovi, kde Trumpa označuje za hrozbu pro Evropskou unii stejně jako Rusko, Čínu, nebo radikální islám. Jde o věc natolik nepřijatelnou, že jsem ji napadl v tiskovém prohlášení.

 

 

Co udělá Trump na americko-mexických hranicích, je jeho věc. Do toho nám v Evropě nic moc není. Všichni si uvědomili i bez ohledu na Trumpa, že pozemní cestu přes Balkán můžeme zastavit opravdu jen tehdy, pokud tam budou několikanásobné hraniční kontroly, jakási kaskáda hranic napříč Balkánem. Mořská cesta se efektivně ohlídat nedá.

 

 

Do určité míry ano, zejména právě tzv. balkánská cesta se vlastně uzavřela. Jednak díky tomu, že se změnilo klima. Protože je zima, tak ani pro běžence není tolik atraktivní pokoušet se v takovém počasí putovat přes Balkán, a za druhé některé země na cestě jako Maďarsko, Srbsko či Makedonie přijaly velmi razantní opatření a v podstatě zavřely hranice, čímž běžencům cestu znesnadnily. Což se ukazuje sice jako politicky nekorektní, ale velmi efektivní. Pozornost se nyní naopak obrací k mořské cestě, kde je centrem pozornosti Itálie, kam pašeráci z Libye vozí lidi. Tím se také zabýval summit na Maltě, jak jim tuto cestu uzavřít, nebo znesnadnit.

 

Uvidíme, jak to bude na Balkáně vypadat na jaře nebo v létě, zda se proud migrantů neobnoví. Je zapotřebí si uvědomit, že v Turecku jsou tři miliony uprchlíků ze Sýrie a měli bychom za to Turecku vyslovit uznání, protože přes vše, co se v zemi politicky děje, je nárazníkovým pásmem a tlumící zónou mezi Evropou a Sýrií. Zachytává lidi, a kdyby nebylo Turecka, tak ty tři miliony lidí by byly na cestě do Evropy. Je zapotřebí si to uvědomit a spolupracovat s Tureckem, pomáhat mu, nikoliv ho podezřívat z nějakého nečestného jednání.

 

 

V různých zemích Evropy to může rezonovat různě, uvidíme, co se bude dít v Německu. K velkému překvapení jsem si přečetl, že čerstvý kandidát z německé sociální demokracie je Schulz, který před několika týdny odešel z křesla předsedy Evropského parlamentu a už nyní v průzkumech vede nad Merkelovou. Přitom tento člověk je ještě větší eurofil a fanatik než lidé, kteří v německé vládě sedí nyní. Jak je vidět, tak v různých zemích může být reakce různá. Uvidíme třeba ve Francii.

 

V Česku, zdá se, nikoho agenda Evropské unie nezajímá, voliči rozhodují podle jiných parametrů, než je politika Evropské unie. V několika příštích letech se bude rozhodovat, zda nás příští vláda zavleče do tvrdého jádra Evropské unie někam blíže k Německu, do eurozóny, do uprchlické unie směrem k přerozdělování uprchlíků, což je věc v rozporu se zájmy České republiky a my budeme ve volební kampani bojovat proti.

 

 

Není to správný krok, my jsme byli proti omezení i v kompromisních podobách. Je pravda, že poslední návrh původně nekompromisní a přísnou variantu změkčuje, ale pro nás je to stále nedostatečné. Až se o tom bude hlasovat na plénu parlamentu, návrh nepodpoříme, i kdybychom měli prohrát, jde o principiální otázku. Jsem zvědav, jak se k tomu postaví jiní liberální politici, například z KDU-ČSL, nebo TOP 09.

 

 

Nerad bych z toho udělal záležitost osobní ochrany. Mluvím o tom hlavně v souvislosti se zájmovými spolky a lidmi, kteří mají zbraně z nejrůznějších důvodů doma, třeba jako sběratelé. Existují různé kategorie, někdo využívá lehké zbraně, jsou sportovní svazy, myslivecké spolky a těm všem omezení ztíží život. Já nepochybuji o tom, že v České republice, kde se nakonec všechno ošvejkuje, najdeme recept i na tohle, ale z principu jde o špatné rozhodnutí. Další nikoliv nezbytná regulace, která zasahuje do života lidí, a těch je přespříliš. To je podle mne hlavní důvod, proč to odmítnout, nikoliv bezpečnost nebo terorismus. Nepřál bych si, abychom se dostali do situace, kdy by každý z obavy o osobní bezpečnost cítil potřebu mít osobní zbraň. Tak daleko nejsme a doufám, že se tam ani nedostaneme.

 

 

Ukazuje se zde fenomén, o kterém se ve světě ví, nebo tuší, že média hlavní proudu, takzvaný mainstream, mají určitou politickou tendenci. Což neznamená, že by byla spřažena s politickou stranou, ale pracují zde lidé, kteří jsou určitým způsobem názorově zaměření, a to se promítá do jejich práce i do toho, jak události hodnotí, jak o nich píší a reportují. To patří k jedné ze zajímavých věcí, která se odehrála ve světě včetně České republiky za posledních patnáct let díky nástupu internetových serverů, sociálních sítí a podobně. Důvěra lidí i čtenost v hlavním proudu se propadla a informační síť je atomizovaná, roztříštěná. V médiích hlavního proudu je nepochybně zle a lidé si nakonec začnou hledat informace jinde, aby je vyvážili.

 

 

Zvláště devadesátá léta byla plná historického optimismu. Po pádu komunismu se otevíraly trhy, hranice, brali nás do Severoatlantické aliance, pak do Evropské unie a vše vypadalo optimisticky. Vypadalo to, že přichází doba klidu, míru a prosperity, což brzy skončilo – jednak kvůli islámskému fundamentalismu a nástupu terorismu a jednak díky tomu, že změna geopolitických souřadnic změnila chování Ruska, které se chová agresivněji. V Americe se střídaly etapy jakéhosi většího intervencionismu se stahováním se ze světové scény. Za první světové války byl například prezidentem demokrat Wilson a na tom jsme vydělali my, protože podpořil vznik nezávislých států na troskách Rakouska-Uherska včetně Československé republiky. Pak ve dvacátých letech jiní prezidenti stáhli Ameriku ze světové scény a obdoba toho je i Trump.

 

Trump bude stahovat přítomnost Ameriky ve světě, redukovat a omezovat její vliv a věnovat se hlavně domácí ekonomice. Asi to s sebou samozřejmě ponese trochu větší vliv ekonomického protekcionalismu, což není v našem zájmu, ale musíme se s tím vyrovnat. Na druhou stranu se tím otevírají další možnosti. Jednou z typických věcí, o kterých se tolik nemluví, je, že odstoupil od Transpacifického partnerství, tedy od smlouvy, kterou uzavřel Obama. Ona smlouva byla obchodní blok proti Číně, tím se otevírá prostor obchodu v Asii. Číně bychom měli věnovat více pozornosti. Byl bych rád, kdybychom stanovili národní konsenzus v pragmatické politice vůči Číně nikoliv na bázi folklóru s Tibetem a tak dále, což je přesně pozůstatkem těch devadesátých let, abych odpověděl na otázku.

 

 

Zatím se tyto informace pohybují v rovině spekulací a tuto nálepku přilepila Trumpovi hlavně média. Jestli uzavře nějaké dohody s Ruskem o Ukrajině, nevím, ale určitě jde o člověka, který má k politice byznys přístup. Umí velice tvrdě vyjednávat a je zapotřebí se připravit, že mohou proběhnout nějaké výměnné obchody, s čímž se budeme muset vyrovnat. Nepředpokládám, že země jako je Česká republika, které jsou výhodně položené geograficky a navíc jsou členy Severoatlantické aliance, by takový vývoj měl nějak ohrozit.

 

 

Jeho styl je určitě pro spousty lidí nezvyklý, stejně jako jeho přímočarost a razance. Hlavně bych řekl, že vždy, když byl ve Spojených státech zvolen pravicový prezident, tak liberální levice začala vyvádět. Když si člověk vzpomene, jak se vyvádělo v roce 1981, kdy se prezidentem stal Reagan, tak to bylo podobné. Podrobná hysterie tu existuje a je velmi přestřelená. Časem se to usadí, teď se určitě bude několik týdnů a měsíců v univerzitních kruzích a v liberálních médiích protestovat, můžeme hledat paralely a srovnávání s nějakým nástupem fašismu, s Hitlerem a podobně. To je něco, co se nedá brát vážně a zaznívalo to i za Reagana, Nixona a dalších. Jde o přestřelená slova, která ženou rétoriku do krajnosti.

 

 

Už jsem částečně odpověděl, tím, že vždy v americké zahraniční politice jsou přítomny a střídají se dva proudy. Jeden je jakýsi intervencionalismus, kdy se Amerika více angažovala, a potom přišly doby, kdy se stahovala, více se izolovala a soustředila se na domácí problémy. Nyní se kyvadlo převrací na druhou stranu a jde o přirozený vývoj, kterým americká politika prochází historicky. Střídá se éra většího soustředění na sebe sama – a Trump umí dobře počítat s geopolitickou konstantou, možná přepíše geopolitickou mapu světa, možná otočí reálnou politiku více ať už k Evropě, či k Asii, my bychom se podle toho měli zařídit. Česká republika by určitě měla stát o to, aby americké angažmá zůstalo v Evropě zachováno. Měli bychom se opřít i o jiné obchodní možnosti, než jaké máme dosud, kdy osmdesát procent našeho vývozu závisí na trhu Evropské unie, a to není nejzdravější situace.