V Evropské unii jsme si všichni rovni, ale některé státy jsou si rovnější
1. dubna 2015
Francie, druhá největší ekonomika eurozóny, patří mezi země s dlouhodobě deficitními veřejnými rozpočty. Francouzi léta neplní kritérium maximálně 3% schodku veřejných rozpočtů k HDP, vtěleného pro členy eurozóny v tzv. Paktu stabilitu a růstu.
Ministři financí eurozóny schválili na začátku března na návrh Evropské komise Francii již třetí odklad v řadě pro povinnost dostat svůj rozpočet pod stanovenou hranici. Nový termín pro splnění tohoto pravidla byl odložen až na rok 2018.
Intuitivně by se chtělo konstatovat, že je přeci věcí samotné Francie, jak nakládá s penězi daňových poplatníků a přistupuje k veřejným financím. Ti, kdo hájí fiskální suverenitu národních států, by měli hájit i suverenitu Francie vytvářet deficity veřejných financí.
Liberálně smýšlející ekonom by k tomu navíc dodal, že Francie škodí deficity sama sobě a mělo by být přeci v jejím vlastním zájmu – nikoliv v zájmu Evropské komise či jakéhokoliv nadnárodního orgánu – dát své vlastní rozpočty do pořádku. Je zřejmé, že dlouhodobá nerovnováha veřejných financí působí každé ekonomice škody a podkopává její dlouhodobý hospodářský růst.
Problém tohoto přístupu tkví v tom, že už bohužel dávno nežijeme v éře suverénních národních států. Francie navíc patřila a stále patří mezi hlavní motory evropské integrace, která suverenitu národních států likviduje a přenáší stále větší pravomoci na centralizované – od občanů národních států vzdálené – evropské instituce.
Francie, jako jeden z politicky nejmocnějších členů EU, pak významně utváří podobu hospodářské politiky pro ostatní členy EU a formuje ekonomické prostředí celé Evropy prostřednictvím těchto nadnárodních institucí. A v tomto směru nám hospodářská politika Francie být lhostejná nemůže.
Francouzská neschopnost hospodařit s vyrovnanými rozpočty a zalíbení ve vysokém státním přerozdělování vede tuto zemi mimo jiné k tomu, že dlouhodobě patří mezi zastánce omezování daňové konkurence mezi evropskými státy. Prostřednictvím snahy prosadit společné daňové základy, po nichž přijde snaha o jednotné daňové sazby, usiluje Francie o daňovou harmonizaci mezi evropskými státy.
Překlad slova harmonizace znamená v tomto kontextu zvýšení daní v těch evropských státech, které je mají v průměru nižší. Ve světle aktuálních hospodářských potíží eurozóny není tato politická agenda tolik vidět, ale ve francouzských národních zájmech figuruje řadu let. Podlehnout tomuto tlaku by pro řadu evropských států, včetně České republiky, znamenalo tvrdý zásah do vlastní konkurenceschopnosti.
Dalším zaznamenání hodným aspektem benevolentního přístupu Evropské komise a Rady ministrů financí vůči Francii je skutečnost, že se zde opět v plné nahotě vyjevil dlouhou dobu fungující, ale dlouho nepřiznávaný princip, že jsme si v EU sice všichni rovni, ale někteří – rozuměj velké členské státy – jsou si rovnější.
Všichni dobře vědí, že již několikátý odklad povinnosti plnit maximální schodek rozpočtu by tak hladce, jako Francii, žádné menší a méně významné zemi v EU takto snadno neprošel. Lze vzpomenout i na rozvolnění Paktu stability a růstu v roce 2005, ke kterému došlo rovněž na popud Francie a Německa, které se obávaly sankcí za nedostatečné úsilí při odstraňování nadměrného schodku.
Francie a Německo dobře vědí, že jsou skutečnými tvůrci politiky v rámci EU. Oslabování suverenity národních států zejména tyto dvě země vítají, neboť dobře vědí, že si své národní zájmy prosadí i v rámci evropských nadnárodních institucí. Dokonce si je na úkor ostatních zemí dokážou prostřednictvím evropských centralizovaných institucí prosadit snadněji, než pokud by se o to snažily jako individuální členské státy.
Skutečnost, že Francie patřila i mezi hlavní propagátory vzniku společné evropské měny eura a evropské měnové unie, kde se pro jejich stabilitu a udržitelnost zavedla povinnost držet deficity veřejných financí pod 3 % HDP, je úsměvné, ale pro další vývoj nijak zajímavé.
Pokud vlastní pravidla eurozóny bude porušovat velký členský stát, pravidla se podle něj ohnou. Pokud toto ohnutí bude znamenat pokračování politického projektu společné evropské měny, skousne to i Německo, které se jinak vydává za rozpočtově odpovědnou zemi. Do eura a ideologie europeismu investovalo Německo tolik politického kapitálu, že by jeho konec znamenal pro současnou politickou reprezentaci katastrofu.
Těmito a mnohými dalšími zájmy se řídí současná evropská politika. Naše zájmy to nejsou, a přesto existuje v ČR vlivná politická síla, která nás chce do eurozóny co nejrychleji dostat. Německo a Francie se nad tím mohou radovat. Německo mimo jiné proto, že do eurozóny přistoupí další člen, který bude na straně těch, co platí dnešnímu jižnímu křídlu nemalé transfery s cílem udržet pohromadě tuto z definice nesourodou měnovou unii.
Ing. Jan Skopeček
ekonomický expert ODS
předseda regionálního sdružení
člen výkonné rady