Jan Skopeček Články

 

 

Dvacet pět let, které uplynuly od pádu komunismu, jsou nesporně vůbec nejlepším obdobím, které naše země kdy zažila. V historii nenalezneme období, kdy bychom bez přerušení žili tak dlouho ve svobodě, relativní stabilitě a demokratických poměrech. Žádná jiná generace nežila v takové míře bohatství a životní úrovně jako generace stávající. To je něco, co není samozřejmé, měli bychom si toho vážit a zároveň by to mělo být zdrojem našeho optimismu. Samozřejmě se najdou lidé, kterým se nedaří a potřebují pomoc od těch úspěšnějších, takové ale nalezneme v každé společnosti, ať už je jakkoliv bohatá. Těm bych i dokázal zpochybnění těch dvaceti pěti let ještě odpustit. Nicméně je vrcholem pokrytectví, nezodpovědnosti a falešnosti, když toto období zpochybňuje někdo, komu nové poměry a ekonomická svoboda umožnily stát se jedním z nejbohatších lidí u nás. Tu nekonečnou míru falešnosti přeci musí každý prozřít.

 

 

 

Česká cesta transformace byla úspěšná, což dokládá nejen naše dnešní životní úroveň, ale i srovnání jejích výsledků s ostatními transformujícími se ekonomikami. Zažili jsme nejmenší transformační pokles. Zatímco kumulovaná změna HDP byla mezi léty 1990-1993 v České republice na úrovni -12 procenta, v Maďarsku to bylo už -18 procenta, v Bulharsku -27 procenta. Rusko či Ukrajina zažily transformační pokles dokonce ve výši kolem 46 procent. Po překonání poklesu jsme začali rychle růst a v úrovni HDP na hlavu jsme v rámci postkomunistických zemí jedni z nejlepších.

Naše liberalizace cen neznamenala vznik inflační spirály a likvidaci úspor občanů. Kumulovaná inflace v období našeho transformačního poklesu dosáhla 110 procent. V Maďarsku to bylo už 165 procent, během polského transformačního poklesu dosáhla inflace v této sousední zemi kumulovaně dokonce 1066 procent, v Estonsku 9086 procent, v Rusku 289 000 procent a na Ukrajině dokonce 46 milionů procent. I nezaměstnanost jsme měli vůbec nejnižší. To jsou fakta, která naznačují, že kritika transformace je motivována něčím jiným, než objektivní analýzou. Václavu Klausovi a úzké skupině ekonomů kolem něj sdružených je třeba za transformaci vyjadřovat vděk i uznání.

 

 

 

Vliv státu je dnes k mému smutku opět příliš velký. Objem státního přerozdělování kontinuálně roste a dnes dosahují veřejné výdaje už 42 procent HDP. Stejné je to s rostoucí mírou regulací, ať už domácích, nebo těch evropských. Obrat v procesu liberalizace naší ekonomiky a snižování role státu v životě společnosti nastal podle mého názoru nástupem Miloše Zemana do vlády. Tehdy začalo budování takzvaného státu blahobytu, což později Vladimír Špidla s tehdejším ministrem financí Bohuslavem Sobotkou dovedli do absurdních konců, kdy v dobách rekordního růstu kumulovali rekordní deficity rozpočtu. Tato nezodpovědnost vymykající se jakékoliv logice by jim neměla být nikdy odpuštěna.

 

 

 

Samozřejmě najdeme kroky a rozhodnutí, které pravicové nebyly a ODS stály ztrátu voličské podpory. Za premiérování Mirka Topolánka to bylo podle mého názoru až příliš rychlé kývnutí na Lisabonskou smlouvu, u Petra Nečase zvýšení daní v době recese. Stokrát můžeme říkat, že to byl návrh Miroslava Kalouska, který to tlačil, ale náklady za to nese jen ODS.

Nicméně si myslím, že oba premiéry bude historie hodnotit lépe, než se zdá dnes. Mirek Topolánek v sobě měl tah na branku a to, čemu se dnes říká leadership. Srovnejte to s šedým Bohuslavem Sobotkou bez chuti a zápachu. Petr Nečas měl podle mě výtečné analytické schopnosti a pro mě sympatické konzervativní ukotvení. Oba považuji za politiky, kteří udělali během své kariéry pro Českou republiku spoustu pozitivních věcí. Dokázal jsem být k nim, nebo spíše k některým jejich krokům, kritický v době, kdy byli v čele vlády. Teď do nich kopat považuji za zbabělé.

 

 

 

Podívejme se na kroky a opatření z dílny Andreje Babiše. Schodek rozpočtu ve výši 100 mld. Kč v době ekonomického růstu. Zvýšení minimální mzdy jako obchod za nominaci Věry Jourové do Evropské komise. Vůbec největší překážky uvalené na malé a střední podnikatele za posledních mnoho let – zbytečný kontrolní formulář pro plátce DPH, registrační pokladny, které zatíží nejmenší podnikatele. Andrej Babiš připravuje legislativu, která má umožnit podívat se komukoliv na bankovní účet, což je obrovská ztráta soukromí a tedy i osobní svobody. Co je na tom proboha pravicového?

 

 

 

Pan prezident Zeman v posledních týdnech záměrně provokoval a vyostřoval svá vyjádření na samou hranu. Jako zkušený politik musel vědět, co tím riskuje a podle mého názoru tak činil úmyslně. V tomto směru musel kritiku a protesty očekávat. Mám k němu tisíc a jednu výhrad, nicméně to, co se odehrálo na Albertově, považuji za něco neakceptovatelného. Házet vajíčka a jiné předměty, pískat při studentské hymně, která má uctít památku statečných studentů, je mimo mé chápání a to zvláště jsou-li na pódiu i prezidenti dalších států. S jakým dojmem od nás odjížděli? Já sice žádným fandou podobných kolektivních protestů nejsem, ale překvapuje mě, že titíž lidé neprotestují proti daleko většímu nebezpečí naší demokracie, které vidím v postupující koncentraci politické, ekonomické a mediální moci, tedy v oligarchizaci naší politiky.

 

 

 

Musel jsem se pousmát, když jsem tento nápad zaznamenal od Jiřího Pospíšila, který z ODS k TOP 09 přeběhl. Volební výsledky TOP 09 v komunálních volbách a rozpadající se spojenectví se Starosty samozřejmě staví tuto stranu před krajskými volbami do nezáviděníhodné situace. TOP 09 samozřejmě považuji za nejbližšího potencionálního, ale zejména povolebního koaličního partnera. TOP 09 je ideově od ODS přeci jen vzdálena a předvolební spojení by podle mého názoru neznamenalo součet našeho a jejich volebního elektorátu. Před úvahami o hlubší spolupráci by také bylo dobré se zeptat Miroslava Kalouska, zda na ODS definitivně změnil názor, neboť si živě pamatuji jeho velmi nevybíravá vyjádření na naši adresu, když na tom ODS nebyla nejlépe a TOP 09 její pomoc nepotřebovala.

 

 

 

Bylo by naivní sám sebe či kohokoliv jiného přesvědčovat, že je ODS v bezvadné kondici. To řeknu, až budeme získávat opět více jak 25 procent hlasů voličů. Nicméně vzpomenu-li si na atmosféru před senátními a komunálními volbami, na snahu nás prostřednictvím ztráty pozic v komunální sféře de facto vygumovat z našeho politického systému, čemuž mohutně vybraná média pomáhala, pak výsledek voleb akceptuji a jsem za něj rád. Sám mám obrovskou radost z vybraných úspěchů středočeské ODS, jako je zvolení Jiřího Buriana senátorem, Raduana Nwelatiho primátorem Mladé Boleslavi a mohl bych jmenovat řadu dalších příkladů našich úspěšných komunálních politiků.

 

 

 

Andreji Babišovi zatím stačila populistická rétorika ve stylu „všetko tuná bylo doposud špatně a já všetko zařídím“. To je jeho jediný program, který dříve či později stačit nebude. Už dnes se lidé ptají, kdy bude lépe… Čím vyšší očekávání vzbudil, tím hlubší bude jeho pád. Nicméně nelze na to spoléhat a je potřeba voličům předkládat pozitivní alternativy. Proto říkáme, že bychom nikdy nehospodařili se stomiliardovým schodkem rozpočtu v době růstu, podnikání bychom podpořili redukcí byrokracie a nikoliv ji jako Andrej Babiš podnikatelům přidávali, nedopustili bychom šmírování v účtech bezúhonných občanů. V Poslanecké sněmovně k těmto návrhům podáváme pozměňovací návrhy, které se snaží podobná zvěrstva z připravované legislativy vypustit. Zastánců svobody je ale v Poslanecké sněmovně v tomto volebním období bohužel pomálu.

 

 

 

Akční plán vlády určitě našemu hospodářskému růstu či zaměstnanosti nepomůže. Jde o soubor často velmi vágních plánů a návrhů. Objevují se tam dokonce návrhy, které jsou v přímém rozporu s praxí současné vlády. Plán chce například snížit administrativní zatížení podnikatelům a my vidíme, jak současná koalice přichází s jedním opatřením za druhým, která pro podnikatele znamenají další administrativu a náklady. Naopak v materiálu chybí jakékoliv řešení strukturálních potíží naší ekonomiky, které nás dlouhodobě brzdí, ať už jsou to např. vysoké odvody za pracovní sílu, komplikovanost daňového systému, vysoká míra státního přerozdělování a přeregulovanost naší ekonomiky. Místo toho má hospodářskému růstu pomoci lepší čerpání evropských dotací. To je naprosto absurdní. Samozřejmě se musíme snažit vyčerpat co nejvíce, když už tam naše peníze posíláme, ale dotace může v lepším případě pomoci v konkrétním místě s konkrétní věcí. Úvaha, že evropské dotace pomohou hospodářskému je naprosto absurdní už jen proto. že jde o zlomeček částky, kterou stát každý rok vydá prostřednictvím národního rozpočtu.

 

 

 

Jde o rozhazovačný rozpočet v době, kdy bude naše ekonomika růst a vláda by měla naopak přicházet s opatřeními, která by naše dlouhodobě neudržitelně se vyvíjející veřejné finance konsolidovala. Rozpočet je špatný jak co se týče výše deficitu, který je vyšší než v dobách vlády ODS, kdy jsme navíc zažívali recesi, tak co se týče struktury. Mandatorní výdaje rostou na rekordní úroveň více jak 700 miliard korun a vláda nedělá s výdajovou stranou rozpočtu vůbec nic. Jedná dokonce v rozporu se svým vládním opatřením, ve kterém slibovala prověrku mandatorních výdajů. Nic takového se neděje a vláda pouze vymýšlí, jak vytahat více peněz z kapes daňových poplatníků, aby mohla rozhazovat. Je to špatné a je to škoda. 

 

 

 

Situace kolem Ukrajiny je podle mého názoru vůbec největší bezpečnostní riziko, kterému v posledních desetiletích čelíme. Jsem smutný z vývoje kolem Ukrajiny, a jak už jsem někde říkal, děsí mě, že stále ve větší míře vidíme jen hlavní hráče sporu a přestáváme vnímat samotné Ukrajince, kteří trpí a příliš světlá budoucnost se před nimi nerýsuje ani v okamžiku, kdy se přestane bezprostředně střílet. Řešení vyhrocené situace na Ukrajině vyžaduje podle mého názoru velmi promyšleně vedenou diplomacii a chladné hlavy od všech zúčastněných.

Co se týče samotného dílčího problému sankcí, sám jsem k jejich účinku skeptický. V našem mediálním mainstreamu si to mnozí překládají tak, že podobné názory fandí Putinovi, což je samozřejmě lež a zlý úmysl. V historii a jiných konfliktech sankce k řešení většinou nepřispěly a dobře vím, že především volný obchod je cestou k mírovému soužití a bezkonfliktní spolupráci. Když už sankce existují, byl bych rád, kdyby se staly motivací k jednání o řešení situace, urovnávání vztahů a nalezení dlouhodobého stabilního řešení v této pro nás velmi blízké části světa.