Jan Skopeček Články

Přímé, explicitní náklady a důsledky mělo pro naši zemi i samotné předvstupní období spojené s harmonizací našeho právního řádu s evropskou legislativou. Přesto je blížící se desáté výročí našeho vstupu do EU příležitostí - a svým způsobem i povinností - se nad naším členstvím v EU, stejně jako nad podobou současného integračního modelu a EU samotné, hlouběji zamyslet. 

Chtělo by se věřit tomu, že deset let v EU bude dostatečně dlouhou dobou na to, abychom dokázali analyzovat a hodnotit důsledky našeho členství v EU bez růžových brýlí, s dostatečným sebevědomím a bez komplexu méněcenného člena. Jak ale ukazují současné kroky nové vlády, která s nebývalým spěchem přistupuje k tzv. Fiskálnímu paktu jen proto, aby demonstrovala poslušnost vůči Bruselu, aniž by vůbec diskutovala přínosy či náklady tohoto kroku před českou veřejností, je jakákoliv racionální debata v tomto směru v nedohlednu. Kdokoliv, kdo si dovolí být vůči současné podobě evropského integračního modelu kritický, je nálepkován a ostrakizován. Povolená je stále jen jedna „pravda.“ Je to zvláště paradoxní v době, kdy současný evropský integrační model čelí své největší krizi, kdy je řada evropských ekonomik na pokraji bankrotu kvůli neuvážené hloubce integrace a kdy občané členských států nesou přímé, finanční náklady na to, aby byl tento - pro Evropu neuvážený a neoptimální stupeň integrace - za každou cenu zachován.

 

Zmíněné růžové brýle byly snad pochopitelné a odpustitelné v období po pádu komunismu, kdy snaha přiblížit se klubu vyspělých západoevropských zemí přirozeně vyvěrala z touhy odpoutat se od dlouhých desetiletí trvajícího a bezalternativního spojení se socialistickým blokem. Vstup do EU měl potvrdit, že jsme zpět mezi svobodnými a demokratickými zeměmi, že jsme uskutečnili dostatek změn v politické i ekonomické rovině, které nás pro členství v tomto klubu kvalifikují. Psychologický efekt této události byl nesporný. Přesto, nebo spíše právě proto, neviděli leckteří přes ony růžové brýle dostatečně ostře to, co se v zemích na západ od nás odehrávalo.

 

Zatímco pro nás byla devadesátá léta obdobím demontáže centrálně řízené ekonomiky, obdobím dramatického snižování role státu v ekonomice i společnosti, obdobím rozšiřující se svobody ve všech sférách našich životů, západní Evropa už zažívala proces opačný.V jejích zemích v té době vítězily politické proudy, které preferovaly více státu a méně trhu, více regulací a paternalistický, zaopatřovací, sociální stát. K takové EU jsme se v předvstupním období začali přibližovat, legislativu odrážející tyto trendy jsme v rámci harmonizace evropské legislativy začali přejímat. Do té doby u nás dominující liberalizační trend byl nahrazen trendem opačným, což bylo ještě více umocněno tím, že u nás nastupovala sociálně demokratická vláda v čele s Milošem Zemanem, pro kterého byl trh nepřítelem a proces přibližování se k EU prostředkem, jak trh vedle své intervencionistické politiky dále oklestit.

 

Samotné přejímání evropské legislativy tak pro nás mělo nemalé náklady. Bylo zřejmé, že naší tehdejší ekonomické úrovni odpovídala jiná úroveň standardů a norem, a to úroveň samozřejmě nižší. Dnešním módním jazykem lze říci, že jsme si bezhlavým přejímáním evropské legislativy uměle snižovali naší konkurenceschopnost. Náš legislativní proces se stal charakteristický tím, že ani tak neodrážel domácí politická témata a zájmy, ale dominantní se stala harmonizace s evropskou legislativou. V této oblasti jsme do dnešních dnů dospěli do stavu, kdy 75 % nově přijímané legislativy odráží evropské právo. Pro evropské právo je přitom charakteristická snaha o harmonizaci a unifikaci všeho možného i nemožného. Je tak snad tím největším symbolem rozchodu s tím, co bylo po dlouhá staletí základem prosperity a kulturní dominance evropské civilizace, a sice různorodosti jejích jednotlivých zemí, kterou se tyto země nesnažily odstranit, ale naopak ji využily ke svému rozvoji. Ekonomickým jazykem lze říci, že dokázaly využívat svých komparativních výhod namísto toho, aby je uměle odstraňovaly, což je naopak charakteristické pro dnešní homogenizující, unifikující a centralizující EU.

 

Spolu s procesem harmonizace a unifikace, spolu s přijímáním stále tužších regulací, s omezováním trhu a rozvojem sociálního státu blahobytu přirozeně klesala a klesá ekonomická výkonnost zemí EU. Zatímco průměrný hospodářský růst západoevropských zemí byl v 50. letech 5,8 %, v 60. letech 4,3 %, v 70. letech 3 %, v 80. letech 2,5 %, pak v první dekádě 21. století už jen slabě nad 1 %. Pokles hospodářské dynamiky spolu s hlubší integrací je evidentní. Odpověď na stagnaci, či ekonomickou krizi byla ze strany evropských elit vždy stejná a to ještě rychlejší a hlubší integrace. Proces je už natolik rychlý, že zatímco v roce 2004, kdy jsme do EU vstupovali, byly některé politiky a principy nepředstavitelné, jsou tytéž dnes už považovány téměř za samozřejmost. Kdo by tehdy očekával, že bude zrušen jeden ze základních principů, a sice že členské státy neodpovídají a neručí za dluhy ostatních? Kdo by očekával, že Evropská centrální banka začne nakupovat státní dluhopisy zemí eurozóny, což bylo pro centrální banky vždy nemyslitelným prohřeškem? A kdo očekával, že nové, ekonomicky méně vyspělé, členské státy budou posílat fiskální transfery zemím vyspělejším jen proto, aby odvrátily jejich bankrot hrozící kvůli neodpovědné rozpočtové politice?

 

I když nelze vytrhávat z kontextu evropské integrace jeden konkrétní krok či posun, je možné za jeden z nejvážnějších a osudových považovat vznik společné evropské měny euro. Ta se stala příčinou řady dnešních aktuálních ekonomických potíží eurozóny, protože je od svého vzniku tvořena ekonomicky nesourodými ekonomikami, které v jeden okamžik potřebují odlišné měnově-politické podmínky. To je samozřejmě v podmínkách jednotné měnové politiky bez vlastního měnového kurzu iluzí. Zemím jižní části eurozóny se díky nižší úrokové míře spojené se společnou měnou dařilo získávat levné úvěry, což vedlo k růstu jejich zadlužení. Po vypuknutí finanční a ekonomické krize a splasknutí bubliny na trhu aktiv tak snadno v těchto zemích propukla i krize dluhová. Aby mohla být eurozóna udržena v současné podobě, bylo nutné těmto zemím poskytnout masivní finanční pomoc. Z měnové unie se tak záhy stala i unie transferová a integrační kroky z poslední doby se z ní snaží neúprosně vytvořit i unii fiskální. Jeden osudový krok, tedy přijetí eura, si vynutil a urychlil integraci další, což je pro evropský integrační proces charakteristické.

 

Otázka přijetí eura bude stát v následujících letech i před ČR. Zkušenosti jižních zemí, které díky neexistenci měnového kurzu nemohou devalvovat své měny, což by jim umožnilo se z recese vymanit, a jsou tak tlačeni k devalvaci vnitřní (pokles cen i mezd) a na straně druhé zkušenosti severní části eurozóny, která je nucena těmto zemím poskytovat finanční pomoc, by nás měly vést k závěru, že je pro ČR v národním zájmu euro nepřijímat. Bude to možná vůbec nejdůležitější otázka, kterou bude ČR v souvislosti se svým členstvím v EU v následujících deseti letech řešit. Jen se obávám, že při dalším – již dvacetiletém výročí – si budeme stejně stýskat, že v podobných otázkách racionalita stále chybí a ony růžové brýle přetrvávají. Agresivita, se kterou evropské elity na další integraci tlačí, je navíc obrovská. Z domácí politické scény dokáže tomuto tlaku čelit jen málokdo a názor veřejnosti evropskou elitu dávno nezajímá. Současná vláda i prezident Miloš Zeman se předhánějí, kdo bude eurofilnější a koho více Brusel pochválí.

 

V takové atmosféře je používání jakýchkoliv racionálních argumentů téměř beznadějné. Přesto musíme usilovat o to, aby eseje o dvacátém výročí našeho členství nezačínaly slovy, že nejdůležitější událostí v ČR bylo přijetí eura a v rámci dokončení fiskální a politické unie nás čeká přijetí společného daňového systému a předání veškerých rozpočtových pravidel Bruselu. Nepravděpodobná předpověď to ale bohužel není…