Jan Skopeček Články

 

Spor se vedl i o tom, zda má stát intervenovat do hospodářství, aby ekonomickou aktivitu stimuloval, nebo se má jeho činnost omezit na stanovení pravidel a jejich vynucování, aby se ekonomicky aktivním lidem do jejich snažení nepletl a zbytečně ho nekomplikoval. Vytvářet schodky rozpočtu a zadlužovat se? I to bylo legitimní téma a spor mezi levicí a pravicí, resp. mezi sociáldemokratismem a liberalismem.

 

Přes veškerou svou vyhraněnost, odlišnost a jiné vidění světa se zástupci těchto proudů dokázali nicméně shodnout na některých nepřekročitelných axiomech. I socialisté respektovali, že základem prosperity a tvůrcem bohatství je soukromý sektor, tedy podnikání, které není možné zcela zlikvidovat, protože generuje daňové příjmy, které tak rádi přerozdělují.

 

Trh sice podle socialistů generoval zisky nespravedlivě a nerovně, ale od toho tu byli oni „moudří přerozdělovači“, aby jeho výsledky opravili. Chápali nicméně, že podnikat nelze bez ochrany vlastnických práv, a proto respektovali jejich nedotknutelnost. Přes rozdílné vidění role státu v ekonomice a v životě společnosti tak existovala jistota, že k systémové změně a návratu k principům centrálně řízené ekonomiky nedojde.

 

Tato idyla s nynější vládou končí. Socialistům není svatá už ani nedotknutelnost vlastnických práv, díky nimž naše celá civilizace vděčí za svůj rozkvět. Nejnověji to ukázali v novele zákona o potravinách, která zavádí pod hrozbou pokuty až ve výši deseti milionů korun povinnost obchodním řetězcům poskytnout neprodané či vyřazené nezávadné potraviny sociálně potřebným.

 

Vlastník potravin, který si je za své vlastní peníze pořídil, tak nově nebude moci svobodně rozhodovat, co bude dělat s produkty s blížící se expirační dobou, ale bude nucen je poskytnout neziskovým organizacím zabývajícím se potravinovou pomocí. Nejde tak o nic jiného, než o vyvlastnění části majetku soukromého vlastníka a je v tomto ohledu irelevantní, jaké – byť i třeba bohulibé – pohnutky se za tím skrývají. Nezáleží ani na tom, že se to má týkat velkých obchodních řetězců. Jde o princip, který má být ve slušné demokratické společnosti s tržní ekonomikou nedotknutelný.

 

Hovořit v tomto případě o solidaritě nelze. Solidarita musí být vědomé a hlavně dobrovolné rozhodnutí člověka, který se sám, na základě svých vlastních pohnutek, rozhodne pomoci. Případ popsaný výše je vyvlastnění a diktát ze strany státu. Nejen že tím vláda likviduje svobodnou společnost (a přirozené vztahy v ní) a tržní ekonomiku, ale škodí i charitě a solidaritě jako takové. Budou-li podobné aktivity státu přibývat, bude motivace lidí k dobrovolné pomoci a charitě vadnout.

 

Dobře to ukazují i data a srovnání mezi tradičně příjmově diferenciovanějšími Spojenými státy americkými s menším přerozdělováním a tradičně rovnostářskou Evropou s přebujelým sociálním systémem. Zatímco v roce 2000 přispěl na charitu průměrný Američan 690 dolary, Brit pak 141 dolary a obyvatel kontinentální Evropy s rozbujelým státem blahobytu za zády jen 57 dolary. Přesto, že nejde o nejčerstvější data, je výsledek poměrně vypovídající.

 

K podobným opatřením zasahujícím do principů právního státu a tržní ekonomiky bychom neměli mlčet.

Vlastnická práva je třeba chránit.