Jan Bureš Články

 

Socialismus nefungoval nikdy a nikde, takže samozřejmě nemohl fungovat ani v energetice. Jako každý, kdo zapomněl svou vlastní historii, se o tom tyto strany musely znovu přesvědčit na vlastní kůži. Občanům České republiky tím každopádně dopřály zkušenost, která je doslova téměř k nezaplacení. Podpora obnovitelných zdrojů energie letos vyjde přibližně na čtyřicet miliard korun. S obdobným rozpočtem hospodaří v České republice ministerstvo obrany nebo ministerstvo dopravy. Kapitola ministerstva spravedlnosti, pod kterou spadá celý justiční systém včetně vězeňství, je přibližně poloviční, kapitola ministerstva kultury čtvrtinová. 

 

Na obnovitelné zdroje dnes vynakládáme srovnatelnou částku jako na dávky státní sociální podpory. 

Nejstrašnější však je, že v případě obnovitelných zdrojů se fakticky jedná o splátku gigantického úvěru ve výši zhruba 800 miliard korun, který sice není ve státním dluhu přímo vidět, ale dalších dvacet let ho budeme splácet i s úroky. 

 

 

A co za to dostáváme? Několik procent výroby elektřiny, kterou navíc vyvezeme do zahraničí za zlomek výrobních nákladů. Srovnatelný národohospodářský zločin je obtížné v naší historii hledat. Snad jen násilná kolektivizace zemědělství v padesátých letech nebo nucený vývoz uranové rudy do tehdejšího Sovětského svazu přinesly srovnatelnou hospodářskou újmu. 

 

Přitom za peníze utracené za nesmyslnou podporu obnovitelných zdrojů mohla mít Česká republika úplně novou nízkouhlíkovou ekonomiku. Všechny obstarožní fabriky mohly svítit novotou, všechny veřejné budovy mohly být zateplené, rodinné domy mohly mít ekologické vytápění a Ostravsko se nemuselo dusit ve smogu. Anebo ještě lépe, mohly zůstat v peněženkách občanů naší země nebo pro rozvoj zdejších firem. 

 

Důsledky podpory obnovitelných zdrojů se navíc plně projeví až časem. 

Záplava dotované elektřiny srazila její tržní cenu ve střední Evropě na úroveň, kdy nejenže se nevyplatí žádnou novou elektrárnu s výjimkou těch dotovaných stavět, ale z trhu odcházejí i elektrárny teprve nedávno uvedené do provozu. 

 

Například novou plynovou elektrárnu v Počeradech se zřejmě nevyplatí vůbec provozovat. 

Podpora se však paradoxně obrací i proti obnovitelným zdrojům samým, protože peníze a trpělivost spotřebitelů rychle docházejí ve všech státech Evropské unie a rozvrácený trh s elektřinou neumožňuje další rozvoj zelené energetiky bez dalších dotací. Po obrovském boomu tak nutně přijde pád a další hospodářské škody, protože firmy dosud orientované na výstavbu obnovitelných zdrojů budou muset masově propouštět. Přestože jsou katastrofální důsledky podpory dnes již obecně známé, objevují se stále nové nápady, jak ji ještě "vylepšit", případně co nejlépe zamaskovat. Příkladem je takzvaný net-metering, kdy spotřebitel může zdarma odebírat ze sítě elektřinu, kterou do ní předtím dodal. 

Na první pohled to vypadá báječně a zdánlivě to nic nestojí. To však jenom do chvíle, než si uvědomíme, že energetická síť není žádný sklad elektřiny, protože elektřina je ze své fyzikální podstaty neskladovatelná – musí se jí vyrobit právě tolik, kolik se okamžitě spotřebuje. 

 

Zkusím to ilustrovat příkladem: Pokud vám vykutálený soused v červnu nabídne svůj přebytek úrody jahod s tím, že je bude chtít vrátit čerstvé v prosinci a v lednu, pošlete ho k čertu. V případě energetické sítě to tak jednoduché nebude. Kdo to zase zaplatí, je nad slunce jasnější! My. 

 

Jako odpověď na položenou otázku mě proto napadá, řečeno s nadsázkou, parafráze slavné trampské písně Cesta na Island Mikiho Ryvoly, která by mohla znít asi takto: "Až někdo ti, hochu, vo dotacích řekne, svým koltem ho přikrej a buď na něj zlej. Kdo slovíčko dobrý vo podpoře cekne, je dočista blázen a ty se mu směj."