Jan Bauer Články

 

Německo by podle nich mohlo touto formou splatit poválečnou pomoc v podobě Marshallova plánu (jako by ji nedostala celá západní Evropa), má tuto povinnost, protože kdyby celá Evropa nekupovala německá auta, nebylo by Německo bohaté, a dokonce se objevil hlas, že by Německo své finanční sebeobětování mělo vnímat jako válečné reparace…

 

Absurdní a směšné? Nejdříve ano, ale od okamžiku, kdy některé italské deníky přirovnaly dnešní Německo k třetí říši, a italský premiér namísto obrany Německa vyzval vlády evropských zemí, aby se učinily nezávislejší na národních parlamentech (zajímalo by mě, jak by to měly udělat…), mi to směšné nepřipadá.

 

My Evropané po staletí sedíme na sudu s prachem, který čas od času vybuchne, někdy více, někdy méně, ale někdy s devastujícími účinky. Připomeňme si válku třicetiletou a obě války světové. Sedíme na sudu prachu doposud? Netroufám si to posoudit, ale jsem si jistý, že demokracie a blahobyt jsou těmi hlavními pojistkami pro případ, aby už žádný nevybuchl.

 

Takže na první pohled by se mohlo zdát, že zachování alespoň určité míry blahobytu (v porovnání s opravdu chudými zeměmi světa) v zadlužených evropských zemích je v zájmu nás všech a Německo by mělo sáhnout hlouběji do kapsy. Já si ale myslím, že vůbec největší hodnotou a pojistkou pro Evropu je právě bohaté a demokratické Německo. Rozzlobit německé voliče obětováním jejich úspor a rozkolísat demokracii v Německu otevřením dveří pro extrémistické strany by bylo největší chybou, kterou můžeme my Evropané udělat.

 

Myslím si tedy, že by se proti nemístným reminiscencím na druhou světovou válku a na podporu Německa měli postavit evropští politici, kteří nejsou přímými aktéry řešení dluhové krize a kteří mají tu výhodu, že stojí doposud stranou, protože jejich země nejsou přespříliš zadlužené a nehrozí jim, že záchranou eura příliš zchudnou.