Soumrak politických stran?
Nejméně dvě události z poslední doby naznačují, že může nastat období soumraku politických stran.
Za významné milníky na cestě od politiky k nepolitice považuji (1) veletoč směrem k přímé demokracii formou přímé volby prezidenta (další přímé volby budou zřejmě následovat dříve či později) a (2) dokončení destrukce obecné víry v politiku „díky“ projednávání nechutností Věcí veřejných v přímém přenosu.
Oba milníky jsou pochopitelně kvalitativně i formálně jiné: zatímco přímá volba prezidenta jistě neznamená ohrožení demokratické podstaty země, průběžné zveřejňování zvrácených praktik z útrob politického subjektu Věcí veřejných může přispět k mezní změně důvěry rozhodující části voličů k demokratickému uspořádání politického systému v zemi.
Ohlášené nebo jen naznačené nominace prezidentských kandidátů ukazují, že voliči v průzkumech veřejného mínění prozatím preferují tzv. nezávislé kandidáty - bez ohledu na jejich minulost a bez povinnosti představit a obhájit své názory.
Politické strany pod tímto tlakem působí rozpačitě a tápají, jak nominace svých kandidátů uchopit. Jsou si zřejmě vědomy možného nebezpečí snižování šancí plynoucího z každého útoku médií na kandidáta svázaného s politickým subjektem.
Chybně, neboť nominace stranického kandidáta (tedy kandidáta s „politickým rodným listem“) je přece v nepřehledném politickém kolbišti výhodou, ne ztrátou.
Krize kolem Věcí veřejných situaci dramatizuje a zhoršuje. Důraznou pravdou ale je, že tento politický subjekt fakticky žádnou politickou stranou není. Není uskupením, které je charakterizováno zřetelným politickým programem, je názorově obtížně klasifikovatelnou množinou bez vybudované ideové kotvy, nemá žádné strukturální parametry, je subjektem bez členské základny.
Je důkazem, že vznik rozmlžených a nesrozumitelných (zhusta nezávislých) politických uskupení je pro demokracii větším nebezpečím, než jsou tradiční (a politickou historií potvrzené) politické strany.
Jednorázový úspěch a „průlom“ nestranických a nezávislých subjektů na (nejen) parlamentní půdu je dán jejich přímočarým populismem, kterým nabízí jednoduché slogany v boji s politickými stranami jako univerzálními viníky všech špatností současnosti i všem vnucovanou elitářskou vírou ve vlastní výjimečnost a vyvolenost.
Problém Věcí veřejných, jakkoliv je a bude interpretován jako důkaz selhání výkonu politiky prostřednictvím politických stran, je naopak přímým důkazem o tom, že politické strany (navzdory svým vnitřním každodenním problémům) jsou tělesy spolehlivějšími a demokracii lépe zaručujícími.
Pokud ODS jako tradiční politická strana neuchopí nominaci svého kandidáta (kandidátky) na funkci prezidenta země „politicky“ a pokud nebudeme schopni na příkladu Věcí veřejných vysvětlit, že toto není krize politických stran, ale naopak „politiky bez politiky“, pak skutečně budeme čelit převzetí politické moci „expertními byrokraty povýšenými nad malost politických stran“.
předseda regionálního sdružení
člen výkonné rady
poslanec EP