Ivo Strejček Články

V té první oznámil sumu asi 400 milionů korun jako finanční podporu značky kvality "Klasa", v té druhé informoval o výsledcích průzkumu mezi českými spotřebiteli. 

 

Obě informace spolu, myslím, pozoruhodně souvisí. Zdá se totiž, že čeští spotřebitelé se učí dávat přednost českým výrobkům, že stále více věří české kvalitě potravin v porovnání s výrobky dováženými ze zahraničí a - dokonce - většina z nich chce dávat přednost českým (třeba dražším) produktům. 

88 % dotázaných prý značku "Klasa" zná, což ale nic nevypovídá o tom, že právě tato visačka kvality je rozhodujícím motivem k nákupu výrobku. Ani sami výrobci potravin o tom nejsou přesvědčeni. Většina těch, kteří pro některé ze svých produktů toto ocenění získali, dokonce tvrdí, že nárůst prodejů se ziskem tohoto certifikátu nijak nepocítili. 
 

Při jedné z mých nedávných návštěv v mlékárně, která ručně a výhradně z mléka z nejbližšího okolí i na základě staleté receptury vyrábí plísňový sýr niva, jsme více než na význam značky kvality "Klasa" narazili na závažnější problém s odbytem jejich výrobků: nerovnost na trhu a nízká náročnost zákazníků. 
 

Ze zkušenosti vím (a považuji to za obdivuhodné), jak málo výrobců stojí o nejrůznější dotace. Obvykle si důrazně přejí, aby se zákonodárci postarali o takovou čistotu tržního prostředí, která bude znamenat rovnost příležitostí pro všechny. 
 

Bohužel prvním, obtížně odstranitelným problémem je politika systému evropských přímých dotací do zemědělské produkce. 
 

Na rovinu říkám, že odstranění těchto dotací a subvencí je úkol vskutku nadlidský. Zachování štědrého přerozdělování ve prospěch vlastních (národních) farmářů je nedotknutelnou agendou pro hlavní evropské zemědělské země. 
 

Zkuste říct třeba francouzskému zemědělci, že by neměl dostat balík dotací a místo toho zvýšit svoji dnešní produktivitu. Bude vás hnát z budovy francouzského Národního shromáždění vidlemi. 

Nerovnost přidělovaných dotací způsobuje absurdní situace, kdy je nejvýhodnější chovat selata v Dánsku, poté je okamžitě prodat do Německa, odkud je vykrmené a naporcované stále ještě za nižší cenu dovézt do Česka. Potravinářské firmy, které ze zemědělských dotací fakticky žijí, se pochopitelně naučily proplétat se regulacemi a legislativou tak, aby vytěžily z veřejných rozpočtů co nejvíce. Není pro ně potom problém snížit svoji cenu tak nízko pod náklady, že na trhu zůstanou jen dotované produkty. Výsledkem je, že kolotoč "politicky protlačovaných" zemědělských dotací pokřivil ceny a podlomil konkurenceschopnost zejména malých a středních českých farmářů. O rovnosti tržních příležitostí proto nemůže být v žádném případě řeč. 
 

Zemědělci prodají svoji produkci zpracovatelům, kteří tlačeni cenovými nároky velkých řetězců nakupují produkty za nejnižší ceny. Vše je sice přesně doložené náležitými certifikáty, ale chce-li český spotřebitel koupit výhradně české vepřové (či z českého masa zpracovaný výrobek), nemusí se mu to podařit. Často se mu může dokonce zdát, že pořídil špekáček, který žádné vepřové maso neviděl ani z dálky. Pokud jsou výsledky průzkumu zákaznických preferencí alespoň trochu pravdivé a pokud platí, že spotřebitelé začínají dbát o kvalitu potravin, které nakupují, pak jde - konečně - o špatnou zprávu pro obchodní řetězce. Aby neztratily část svých zákazníků, již nemohou tlačit dodavatele k nejnižším cenám za všech okolností. Tedy především na úkor nabízené kvality.
 

Zákazník by měl být tím sebevědomým ale zejména hlavním pánem trhu. Jeho přání musí být nemilosrdným bičem na dodavatele nízké kvality. A naopak: je to zase jen a pouze zákazník a jeho svobodná rozhodnutí, jaké kvalitě a za kolik dá přednost. 
 

Je sporné, zda za ta léta značka "Klasa" zvýšila kvalitu nabízených potravin, a je diskutabilní, zda uvolněných 400 milionů pomůže k jejímu dalšímu rozkvětu. Je ovšem jisté, že kvalitě (nejen potravin) významněji prospěje náročnost zákazníků a spotřebitelů (a já bych navíc dodal - i zdravá hrdost na české výrobky).