Zhoubná politika afirmativní akce
3. června 2014
„Jelikož je zastoupení Romů na vyšších postech státní správy nedostatečné, navrhuje se, aby všichni členové vlády na svých pozicích zohledňovali ve své činnosti potřebu zvýšit participaci Romů,“ tvrdí ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier a hodlá v průběhu tohoto června předložit vládě k posouzení „svoji“ Strategii romské integrace do roku 2020.
Takové návrhy nejsou v politické historii ničím novým. V americké politice jsou, nejpozději od počátku 60. let minulého století, tedy od doby prezidentů Kennedyho, Johnsona a Nixona, nazývány politikou afirmativní akce. Přeloženo do češtiny: politikou „pozitivní“ diskriminace.
Podstatou afirmativní akce je přiznání společenské výlučnosti skupinám lidí na základě etnicity (černoši, Romové), sexuální orientace (homosexuálové) či příslušnosti k pohlavní linii (muži – ženy) a takto definované skupiny upřednostnit v přístupu k získání vzdělání, pracovních příležitostí, veřejných zakázek i bankovních úvěrů.
To, co nestihnul prezident Kennedy ve svém programu „Nové hranice“, do krajnosti rozvinul prezident Lyndon Johnson v konceptu své „Velké společnosti“.
Za cenu ohromných finančních nákladů podporoval politiku afirmativních zásahů ve prospěch černošské menšiny v mylné víře, že více vzdělání pro černochy a jejich upřednostňování v zisku práce před „bílými“, povedou ke kultivaci této skupiny a její loajalitě k okolní společnosti.
O tom, jak hořce se mýlil, nesvědčí pouze dramatický růst výdajů amerického federálního rozpočtu v sociálních kapitolách, ale také hořící a běsnícími černošskými demonstracemi vyrabovaná americká města, k jejichž potlačení musela být do některých míst povolána Národní garda.
Jedním z dalších důsledků „moderní“ afirmativní akce je zákaz otázek „založených na stereotypu příslušnosti k menšině“ při zjišťování bonity klienta pro vyřízení žádostí k získání úvěru.
Výsledek? Jednou z příčin vzniku hypoteční bubliny byla neschopnost významného počtu klientů, zpravidla příslušníků menšin podporovaných pozitivní diskriminací, splácet své dluhy.
Výrazem afirmativní akce je také evropským zákonem definovaná povinnost dodržovat proporcionální zastoupení mužů a žen ve vedení firem se státní účastí, v úřadech a dokonce i pokusy stanovit takové kvóty jako závazné parametry na kandidátních listinách politických stran.
Pozitivní diskriminace (tedy dávání přednosti jedněm před druhými ne na základě výkonu, ale na základě příslušnosti ke skupině) je produktem konceptu multikulturalismu.
Právě mylná koncepce multikulturalismu zvýrazňuje požadavek zohledňování skupinových zvláštností a jejich specifických nároků.
Multikulturalismus nevěří, že základní jednotkou společenského demokratického uspořádání je jedinec – občan, ale tvrdí, že formativní jednotkou společnosti je skupina.
Úspěšně tak vytvořil mýtus kolektivní autonomie a zničil víru v individuální zodpovědnost.
Multikulturalismus je hybným náboženstvím současného tvaru evropské integrace, neboť tato doktrína důsledně vystupuje proti tomu, co nazývá „falešnou universalitou národního státu“ a bojovně odmítá názor, že o občanskou rovnost může být plně usilováno pouze v rámci národního demokratického státu.
Trpké plody multikulturalistické afirmativní akce jsou nasnadě: „neúspěch není moje vina, je to vina většinové společnosti“.
Pokud pan ministr Dienstbier volá po další pozitivní diskriminaci Romů, Romům nepomáhá.
Na rozdíl od něho totiž česká společnost ví, že v této zemi není vzdělání rasově segregované. Ví, že do základních škol musí, na střední a vysoké školy mohou i děti romského původu.
I česká společnost ví, že spořádaná romská rodina „od vedle“, která posílá vlastní slušně oblečené děti každý den do školy, chodí do práce a poctivě se snaží splácet své závazky, je jí milejší, než rodina „bílých“, kteří své povinnosti neplní.
Co tedy očekávají obhájci afirmativní akce? Skutečně výše zmíněný materiál ministra pro lidská práva nabídne řešení vážných sociálních problémů? Pošle víc dětí ze sociálně problematického prostředí do školy? Bude jeho důsledkem více romských středoškoláků a vysokoškoláků? A tedy i ministrů?
Nebo politika dalšího zvýhodňování vybraných skupin přispěje ke zvýšení společenského napětí a dokonce nenávisti, jenž jsou živnou půdou pro vznik společenského radikalismu s neblahými politickými důsledky?
Racionální konzervativní politika se musí na základě zdravého rozumu i historického poučení postavit proti tomuto pokrytectví a na stranu těch, kteří politiku pozitivní diskriminace odmítají.
Právě proto, že by měla stát na straně obhajoby rovných příležitostí pro všechny – tedy i pro Romy. A pokud k tomu nebude mít odvahu konzervativní politika, učiní to někdo jiný.
PaedDr. Ivo Strejček
poslanec EP