Ivo Strejček Články

 

Tentokrát jde o návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady o produkci rozmnožovacího materiálu rostlin a jeho dodávání na trh. 

 

Obavy drobných pěstitelů sdílím a stejně jako oni vidím v návrhu Evropské komise další pokus, jak na úkor „malých“ posílit „silné a vlivné“, jak prostřednictvím „evropského zákona“ zase o kousek omezit naši svobodu.

 

O co jde? Úředníci (vsadil bych se, že ruku v ruce se šlechtitelskými a obchodními giganty) navrhují širokopásmovou regulaci pěstování rostlinného reprodukčního materiálu a jeho uvádění na trh. 

Jinak řečeno, každý drobný pěstitel, který se zabývá šlechtěním osiva, cibulovin, sazenic a jejich následným prodejem v malém, bude navrhovaným opatřením významně omezen.

 

Bude povinen podrobit svoji produkci náročnému testování, bude povinen reprodukované osivo či rostliny náležitě centrálně registrovat a následně bude povinen například vše prodávat v předepsaném balení.

 

Ne, nejsem odborník ani specialista na právě tento druh lidské činnosti. Sdílím ale s těmi malými stejnou obavu. Toto nařízení Evropské komise, bude-li schváleno ve stávající formě (či dokonce nebude-li návrhy některých poslanců dokonce zhoršeno – což se vůbec nedá vyloučit), přinese drobným producentům zbytečnou byrokratickou zátěž a uvalí na jejich produkci takové náklady, které mnozí z nich zřejmě neunesou, a prostě se vším raději skončí.

 

Tento „evropský semínkový zákon“, jak jej někteří ustrašení pisatelé ve svých mailech nazývají, je průhledným a srozumitelným příkladem toho, jak to v kancelářích Evropské komise v Bruselu asi chodí. 

 

Když jsem kdysi, těsně po našem vstupu do EU, byl přítomen projednávání obrysů návrhu Evropské komise o gigantické regulaci výroby, testování a schvalování speciálních chemikálií (směrnice REACH), nemohl jsem věřit svým uším a očím. Zástupci významných evropských firem si návrh úředníků z Bruselu pochvalovali, a dokonce jej vítali. Nemohl jsem tehdy pochopit, jak mohou podporovat legislativní návrh, který jejich výrobu zdražuje a uvaluje na ni nesmírné břemeno byrokratické zátěže.

 

Až posléze jsem pochopil, že to byla jejich forma diskriminace „malých“, že to byl návrh, na jehož splnění „velcí“ mají finanční prostředky i silné advokátní zázemí. 

 

Obávám se, že tomu je tak i dnes. A pokud nejsem příliš vzdálen pravdě, pak tu máme další důkaz evropského legislativního protekcionismu, jenž je výhodný pro silné zavedené firmy. Malým brání stát se jednou velkými, či je dokonce ničí.

 

Evropský unijní hospodářský prostor na tom už léta není dobře. Regulace stíhá regulaci, lidé si oprávněně ťukají na čelo (v tom lepším případě) či oprávněně láteří (v tom horším případě), co všechno po nich úředníci chtějí. Kolik razítek na drobnou činnost či běžné podnikání musí získat. Kolik formulářů vyplnit a – kolik za to všechno zaplatit.

 

Tuhle se mě kdosi ptal, jak si vysvětluji příčiny britského negativního vztahu k EU. Ze zkušenosti tvrdím, že Britové v tomto ohledu nejsou výrazně jiní než Holanďané, Francouzi či Češi. Jde totiž o to, že si každý z nás čím dál víc uvědomuje, jak se nám stále víc „Brusel“ plete do běžného života. 

 

Svět a lidské snažení nejde proorganizovat. Jde jej takovými návrhy, jako je „evropský semínkový zákon“, zničit. Bohužel.

 

Je pouze jediná pojistka, která ten „evropský báječný naplánovaný svět“ může ohrozit. Že to lidem přestane být jedno!

 

Zaplaťpánbůh, že je můj počítač přeplněný varovnými maily od normálních lidí.