Ivo Strejček Články

 

Rozumí si tak s politikou prezidenta Obamy, která je v současné Americe charakterizována i mediálními útoky proti společnosti Apple. Proto, že tento počítačový gigant údajně neodvádí příslušnou část zisku, který vytvořil mimo území USA, formou daně do federálního rozpočtu.

 

Atraktivní „příběh Apple“ se promítnul i do vzniku nové americké daňové legislativy, která odráží sliby Baracka Obamy podporovat politiku „celosvětového zdanění“ jako protikladu k republikánskému přístupu podporovat politiku „teritoriálního zdanění“.

 

Obamova politika „celosvětového zdanění“ sice respektuje, že nadnárodní firmy typu Apple zdaňují nejprve svůj zisk tam, kde jej vytvořily, dle podmínek tamních daňových jurisdikcí (což je správně). Přikazuje ovšem, již takto jednou zdaněný zisk, zdanit podruhé náležitou platnou sazbou na území USA. 

 

Na podporu své politiky „třídního boje“ s těmi, kterým se daří unikat vysoké míře zdanění v USA, uvedla navíc Obamova administrativa v život zákon FATCA (Foreign Account Tax Compliance Act). Ten ukládá povinnost všem bankám či finančním institucím v celém světě, které otevírají či vedou účty americkým klientům, informovat o všech jejich finančních transakcích americký centrální daňový úřad (IRS). Nebude-li vyhověno požadavkům FATCA, bude každý zjištěný nenahlášený pohyb na účtu amerického klienta podroben srážkové dani z plateb ve výši 30%.

 

Inspirovala se už i Evropská komise, která rychle připravuje podobný projekt automatické výměny informací. K jeho spuštění od 1.1. 2015 již získala podporu členských států EU (viz. Závěry Evropské rady z 22. května 2013).

 

Namísto vytváření komplikované agendy jak stíhat ty, kteří umějí využít slabin a chyb v daňových zákonech, je snad užitečnější si položit jednodušší otázku: proč firmy stále častěji láká přesunovat sídla svých daňových rezidentur do zemí označovaných daňové ráje?

 

Vyhýbání se placení daním prostřednictvím umných manévrů v rámci platných zákonů nám snad může připadat problematické, protizákonné to ale není. Firmy jsou pouze „poslušné“ platných zákonů. A ty psal a schvaloval kdo? Politikové. Není proto z úst politiků příliš fér obviňovat firmy a jejich manažery. Účinnější by bylo aktivní „zametání před vlastním politickým prahem“.

 

Ukazuje se, jak blahodárná je (nejen) daňová konkurence. Fakt, že Apple (či jiná firma) přenášejí sídla své produkce mimo území mateřského státu, vypovídá o tom, že hledají prostor, ve kterém mohou podnikat efektivněji. Stěhují se kvůli lepším daňovým podmínkám, nižším nákladům práce, jednodušší pracovní legislativě, menší byrokracii, nižší míře nejrůznějších regulací do míst s méně agresivním a expanzivním státem.

 

Je správné, že tam, kde podnikají, také odvádějí daně. A než je za to penalizovat a vymýšlet nejrůznější nástroje, jak část jejich zisku ještě nějak nasměrovat „domů“, bylo by výhodnější omezit vliv „svého“ státu a zásadně ekonomicky liberalizovat podmínky na vlastním dvorku. 

 

Spíše než bojovat s existencí daňových rájů, bylo by přínosnější napodobovat tamní poměry doma. A není třeba si pod pojmem daňový ráj hned představovat exotický ostrov kdesi v Karibiku. Evropská komise za takto nepřijatelné či problematické destinace považuje už i Lucembursko a Rakousko. Demokratické země s vládou práva.

 

Příčiny a důsledky „příkladu Apple“ bychom měli poctivě analyzovat. Ne skákat na lep Evropské komisi a přistupovat na unijní vytváření černých listin zemí s „nekalou daňovou konkurencí“.

 

Ten, kdo chce dnes v EU zničit daňové ráje a hodlá zatočit s těmi, kdo v rámci zákona činí vše pro to, aby nemuseli odvádět tolik na daních, si v důsledku přeje odstranění daňové konkurence a hodlá prosadit daňovou harmonizaci s centrálně stanovenými sazbami. 

 

Chce demokraciím ukrást základní a posvátný princip, na kterém vznikly: právo prostřednictvím svobodně zvolených zástupců rozhodovat o výši svých daní i způsobu rozdělování daňových příjmů.