Ivana Řápková Články

Neustále dochází k novelizaci trestních a přestupkových předpisů, zavádí se nová opatření, a přesto si všichni lámeme hlavu nad tím, jak v této oblasti obecně posílit kontrolní a bezpečnostní mechanismy. Zatímco někdo tropí výtržnosti a vyvolává násilné potyčky, jiný dává přednost krádežím, u kterých často ničí soukromý i veřejný majetek. Krade se všelicos – mobily, auta, finanční hotovost, vybavení v bytech i data v počítačích. Oblíbeným „terčem zájmu“ jsou i kovy.

 

Krádeže kovů jsou nejenom na severu Čech velmi rozšířené. Neztrácí se jen pouhé kusy kovů, které i my sami v rámci třídění odpadů odvážíme do sběrných dvorů. Ztrácí se litá kola na osobních autech, cirkulárky, přímotopy, katalyzátory.

 

Takzvaným šroťákům je přitom jedno, jestli ukradnou (a u toho často i poničí) soukromý nebo veřejný majetek. Města a obce přicházejí o poklopy od kanálů, kovové odpadkové koše, dopravní značky. Ztrácí se plechové ploty u rodinných domků či zemědělských a průmyslových podniků. Mizí měděné kabely a kolejnice na železnicích. Vykrádají se i samotné sběrny či výkupny. Škoda se na mnoha místech šplhá do tisíců či stovek tisíců korun. Poničený majetek však na mnoha místech již ohrožuje i bezpečnost lidí. Dopátrat se pachatele je přitom často velmi složité, pokud tedy není chycen přímo při činu.

 

 

Odpadová legislativa není v zásadě špatná. Provozovatelé sběren či výkupen už dnes musí identifikovat jak osobu, tak samotný předmět. Protože ale neexistuje veřejně přístupná databáze sběren, zákony se obcházejí a nikdo nemá přehled o tom, které sběrny dodržují zákon a které vykupují kradené kovy. Výkupen a sběren je příliš mnoho a s nimi narůstá i počet krádeží kovů. Zatímco v roce 2009 bylo v souvislosti s kovy spácháno necelých 5 tisíc krádeží, v roce 2010 to bylo již více než 10 tisíc a do konce září roku 2011 již přes 12 600 krádeží. Důsledná kontrola jejich fungování je nedostatečná především z důvodu nedostatku kapacit příslušných orgánů. Ty nemá ani policie, kraje, obce, ale ani Česká obchodní inspekce. Státní správa či samospráva zkrátka není „nafukovací“ a ostatně bychom si ji takovou snad ani neměli přát.

 

 

Nemyslím si, že bychom některé problémy měli vždy řešit navýšením kapacit či zřízením nového registru. Praktické zkušenosti dokazují, že mnohdy postačí jednoduchá změna. Proti zlodějům kovů proto dle mého názoru stačí zakročit jednoduchou novelizací zákona o odpadech. Dejme pravomoci obcím, které mají místní znalost a nejlépe vědí, zda se na jejich území děje nekalý sběr nebo výkup. Umožněme jim si obecně závaznou vyhláškou stanovit, na kterých místech v obci může být sběrna povolena, a zároveň omezit provozní dobu takového zařízení. Krajský úřad, který vydává konečné rozhodnutí o povolení, pak musí takovou obecně závaznou vyhlášku obce respektovat.

 

Novela zákona by měla „vyčistit“ sběrný trh a snížit počet těch sběren, které vykupují kradený kov. Sběrné dvory přestanou být zavaleny kradeným odpadem, který není určen do sběru. Proti nájezdům zlodějů se obce budou moci přestat bránit různými a často velmi nákladnými způsoby, mezi které patří např. pořizování si drahých kamerových systémů a uzamykatelných kontejnerů. Obce prostřednictvím novely budou mít možnost ochránit nejen vlastní (veřejný) majetek, ale i majetek svých občanů a firem na svém území.

 

Americký politolog James Q. Wilson a kriminolog George L. Kelling na počátku osmdesátých let publikovali v měsíčníku Atlantic Monthly svůj zásadní text „Rozbitá okna“. V něm vycházeli z premisy, že pro snížení kriminality je třeba důsledně zasahovat i proti sebemenším prohřeškům. Není důvod, abychom jejich teorii neuplatnili v praxi v České republice – a můžeme například začít tím, že co nejvíce znepříjemníme život zlodějům kovů.