Hynek Fajmon Články

Do této skupiny patří udělení této ceny Jásiru Arafatovi v roce 1994, Albertu Goreovi a IPCC v roce 2007 a naposledy Baracku Obamovi v roce 2009. Podívejme se ale podrobněji na to, proč je kolem celé záležitosti takový humbuk v médiích. Především je třeba připomenout, že Nobelovu cenu míru uděluje výbor, který nemá nic společného s výborem oceňujícím vynikající vědce. Jedná se o výbor ustavený norským parlamentem. Jde tedy o politickou instituci konkrétního státu a politické rozhodnutí. Co z toho vyplývá?

 

Států a dalších organizací, které chtějí ovlivňovat světový vývoj je mnoho. Za tímto účelem si kromě obvyklých nástrojů v posledních desetiletích začaly rovněž ustanovovat různá mezinárodní ocenění. Taková ocenění mají například USA v podobě Medaile svobody nebo Německo v podobě ceny Karla Velikého a také samozřejmě Británie s celým svým systémem šlechtických řádů. Pozadu nezůstává ani Rusko s Puškinovu cenou nebo Čína s cenou Sunjatsenovou. Svoje ocenění má rovněž Evropský parlament, který každoročně uděluje Sacharovovu cenu. 

 

Proč je v celém tomto "řádovém" mumraji dávána mediálně největší pozornost právě norské Nobelově ceně míru, je záhadou. Patrně mají páni novináři dojem, že se jedná o jakési nezávislé a nejvyšší možné vyznamenání. Tak tomu ale rozhodně není. Nepřiměřená mediální pozornost, která se těmto "nobelovkám" dává, je proto prvním problémem celého tohoto procesu.

 

Pojďme se ale podívat na samotný letošní verdikt, protože ten je také velmi kontroverzní. V letošním odůvodnění verdiktu najdeme vzletná slova o tom, jak Evropská unie přinesla do Evropy mír a odvrátila války, které sužovaly minulé generace. Paradoxem tohoto tvrzení je to, že jej vynesl politický orgán zřízený parlamentem státu, který se, ačkoliv leží v Evropě, odmítá tohoto "mírového procesu" účastnit, protože Norsko, jak známo členem EU, není. Pojďme ale dále.

 

V odůvodnění také najdeme slova o tom, že právě EU přinesla usmíření mezi Německem a Francií a dalšími státy. Nobelův výbor zde patrně zcela přehlédl skutečnost, že EU existuje až od roku 1993, zatímco usmíření Francie a Německa proběhlo již v 50. - 60. letech 20. století. Patrně výbor pracuje s tezí, že Evropská unie zahrnuje všechno, co se odehrálo v evropské integraci od roku 1957 (nebo ještě dříve) až po dnešek. S tím je možné, dejme tomu, souhlasit. Položme si ale otázku, zda skutečně EU od roku 1957 po dnešek něco zásadního udělala pro mír? Já si myslím, že neudělala.

 

Evropská integrace se rozvíjela po celou dobu prakticky až dodnes pod ochranným vojenským deštníkem, který nad západní Evropou ve svém vlastním zájmu rozprostřely USA prostřednictvím NATO. Právě USA a jejich vojáci poskytovali západoevropanům prostor pro mír tím, že je chránili před sovětskou hrozbou a tím, že jim nedovollili, aby začali válčit mezi sebou navzájem. Když se v letech 1989-1991 postupně zhroutil východní blok, tak opět racionální postup USA a nutno říci, že i Gorbačova a Jelcina na sovětské a ruské straně zabránil vypuknutí války. Později v 90. letech několik měnších válečných konfliktů v Evropě vzniklo, ale opět je řešilo NATO a OSN.

 

Evropská unie pro mír tedy neudělala prakticky téměř nic. Dobře, poskytla platformu pro řešení různých ekonomických, sociálních a jiných otázek a pomohla evropským státům najít cestu ke vzájemně prospěšnému modelu kooperativního jednání, ale co to má společného s mírem v Evropě? Myslím, že nic. Mír musí garantovat vojáci, kteří jsou schopni čelit agresorovi a takové vojáky nikdy neměla a dodnes nemá. Mají je stále jen členské státy. Děkovat tedy EU za to, že udržuje v Evropě mír je nesmysl stejně jako letošní Nobelova cena míru pro EU.