Arabské jaro nebo islamistická zima?

6. května 2012
Arabské jaro nebo islamistická zima?

V západních médiích se v poslední době píše o "arabském jaru". Tento výraz má označovat proces započatý pádem vlády v Tunisku na konci roku 2010 a pokračující změnami režimů v Egyptě, Libyi a zatím neúspěnými revoltami v Sýrii a dalších arabských státech.

Jako skoro všechna označení vymyšlená západními médii, je i toto velmi zjednodušené a zavádějící. Jaro v západní politické tradici znamená v zásadě pozitivní osvobozující proces viz například jaro národů z roku 1848 nebo Pražské jaro z roku 1968. Je možné v tomto smyslu hovořit i o "arabském jaru"? S politováním musím konstatovat, že nikoliv. Zatím to vypadá spíše na "islamistickou zimu". 
 
Strávil jsem teď několik dní na návštěvě v Izraeli. A právě tam mají k událostem "arabského jara" asi nejblíže. Nejsou účastníky těchto událostí, ale zároveň jsou velmi blízko a mají informace přímo z první ruky. Izraelci se shodují v tom, že se nemají jakkoliv do arabských vnitřních poměrů vměšovat. Pokud se jich ale zeptáte na to, zda hodnotí "arabské jaro" jako pozitivní proces, tak se souhlasu nedočkáte. A mají k tomu pádné důvody. Sám nemám žádné důvody obhajovat dědictví kteréhokoliv z padlých diktátorů, ale jak říkají mnozí analytici "lepší je darebák, kterého dobře znám a vím, co od něj mohu čekat než darebák, kterého jsem dosud neměl příležitost poznat".
 
Vezměme si to ale přece jen popořadě. Ti, kteří si mysleli, že pouliční revolta, kterou jsme viděli v Egyptě, přinese něco dobrého, by se měli seznámit s tím, jak loni rozvášněný dav hodlal vypálit izraelskou ambasádu v Káhiře. Zabránilo tomu na poslední chvíli egyptské komando, které bylo vysláno na záchranu izraelského diplomatického personálu na přímou telefonickou žádost amerického prezidenta. Rovněž to, jak naložil rozzuřený dav s bývalým libyjským diktátorem Kaddáfím není hodno jakékoliv civilizované společnosti. Lynčování v přímém přenosu určitě není cestou k demokracii, ale spíše do pekel kmenové nenávisti a msty. Podobně nechutné divadlo vidíme nyní i v Sýrii a také v některých dalších arabských státech. Je toto pozitivní cesta vpřed? Určitě nikoliv.
 
Bohužel příliš pozitivní perspektivu nepřináší v těchto státech ani demokratické volby. V Tunisku přinesly zvolení islamistického parlamentu, který navrhuje v nové ústavě zakotvit článek znamenající v podstatě to, že "Izrael je věčný nepřítel, který musí být zničen". Bohužel podobným směrem se ubírá myšlení i nově zvoleného egyptského parlamentu, který je rovněž ovládán islamisty různých odstínů. Tito lidé se v některých drobných věcech neshodují, ale všichni se shodují v tom, že "Izrael musí být zničen". Egyptsko-izraelská mírová smlouva, která byla dlouhá léta základem stability celého regionu se nyní ocitá v ohrožení stejně jako obdobná mírová smlouva mezi Izraelem a Jordánskem.
 
Problémem nových arabských režimů ale není zdaleka jen Izrael. Do velkého ohrožení se dostávají všechny menšiny žijící v těchto státech a na prvním místě menšiny křesťanské. Ty jsou nyní terčem pouličních násilností a rovněž vypalování kostelů se stává věcí poměrně častou. Je takový vývoj posunem kupředu? Bohužel nikoliv. Je tomu přesně naopak. S politováním je třeba vzpomenout na to, že za Mubaraka v Egyptě menšiny byly chráněny daleko více, než je tomu dnes.
 
Evropa i Amerika se v minulém roce postavily jak v případě Egypta, tak také v případě Libye na stranu povstalců. V případě Libye dokonce řada evropských států v čele s Francií a Británií provedla ozbrojenou intervenci na podporu rebelů. Nyní si musíme položit otázku, zda jsme tím dosáhli reálného zlepšení situace. Je nyní Libye demokratičtější a svobodnější? Mám obavy, že tomu tak není. USA, EU i NATO by se měly nad "arabským jarem" zkrátka velmi důkladně zamyslet a změnit svou politiku tak, aby přinášela lepší výsledky. Zatím jsou výsledky západní politiky žalostné. 
 
Mgr. Hynek Fajmon

poslanec EP
člen místní rady
předseda oblastního sdružení
člen regionální rady
člen výkonné rady
zastupitel