Evžen Tošenovský Články

Úředníci v Bruselu nechtějí vidět fakta. Čím je jasnější, že ve hře o nejambicióznější klimazávazek zůstává Evropa jediným soutěžícím, tím velkorysejší závazky se přijímají.

Ke známým cílům 20-20-20 (20 procent obnovitelných zdrojů, snížení emisí CO2 o 20 procent a 20procentní úspory energie do roku 2020) se přidal ještě požadavek, aby všechny nové veřejné budovy splňovaly od příštího roku nejpřísnější standardy energetické účinnosti. Společná studie Accenture a Barclays Capital minulý týden spočítala, že ke splnění těchto závazků by Evropa potřebovala přes dva biliony eur. Trend od počátku krize je přitom přesně opačný: investice do nízkouhlíkových technologií logicky poklesly o tři čtvrtiny. Na nedávném summitu byl český premiér Nečas jeden z mála, kdo přijel s tvrzením, že úspory a nové technologie jsou sice jednoznačně správné, ale nelze je zavádět násilím tehdy, když to ekonomicky nemá smysl.

Slova jako hospodárnost se ale v Bruselu nenosí. Pohodlnější je realitu prostě ignorovat a dál snít. Tolik přeceňovaná biopaliva jsou v důsledku škodlivější než paliva fosilní, ale v dokumentech Evropské komise o tom není ani zmínka. Klasické žárovky zakážeme a nahradíme je úspornými zářivkami využívajícími nebezpečnou rtuť. Euroslepota se ovšem netýká jen klimatických změn. Kdo se odváží říct, že rozpočet EU by v těžkých časech neměl bobtnat, je protievropský. Euro jako pokus o federální měnu se hroutí pod prvním náporem. Řešení? Federalizujeme dluhy a přidáme podnikům nové daně. Mimochodem, jedna z těchto plánovaných daní se jmenuje daň z přidaného uhlíku a postihne úplně všechny.

Kážeme o úsporách a přitom... Vezmeme-li v úvahu fakta, skoro by se mohlo zdát, že pro Brusel platí jiná pravidla než pro ostatní svět. Kážeme o úsporách, přitom okolo rostou jako houby po dešti obří kancelářské skleníky. A je už skoro trapné zmiňovat sídlo Evropského parlamentu ve Štrasburku. Budova je funkční pouze 48 dnů v roce při zasedání parlamentu, po zbytek roku se pouze udržuje. To je charakteristika nízkonákladového fungování veřejných budov.

Vždy je dobré mít politickou odvahu a vysoký cíl. Závazky, které nemají sebemenší oporu v realitě, jsou ale pro Evropu tím největším nebezpečím. Plnění nerealistických eurobobříků zatěžuje všechny. Tím, kdo totiž Evropskou unii skutečně tvoří, nejsou eurokraté. Jsou to lidé, kteří budou nakonec muset vytáhnout peněženky a vše zaplatit. V příštích letech budeme mimo jiné potřebovat bilion eur na propojení energetické infrastruktury a většina peněz bude muset přijít z byznysu. Místo soutěže o eurobobříky bychom se proto měli snažit, aby za pár let ve zregulované Evropě ještě vůbec někdo podnikal.

Po přijetí Lisabonské smlouvy leží hlavní odpovědnost za směřování EU na ministrech, premiérech a prezidentech členských států, tedy na Radě. Doufám, že se právě tam našim zástupcům podaří prosadit realistický pohled. Je mnoho témat, která jsou důležitá a pro všechny výhodná. Musíme ale opustit nesmyslné idealistické, nerealistické a ekonomiku zatěžující závazky, ze kterých se potom tiše couvá. Smutných příkladů je bohužel příliš mnoho.

Ing. Evžen Tošenovský, Dr.h.c.

poslanec EP