Edvard Kožušník Články

 

Uctívání Chávezova kultu, absolutní zneužívání státní moci, státem ovládaných společností a médií včetně rozdmýchávání třídních rozdílů – to byly hlavní trumfy dosavadního viceprezidenta Nicoláse Madura v jeho boji o prezidentský úřad s kandidátem opozičního uskupení Unidad Henriquem Caprilesem. 

 

 

Celý nerovný volební boj probíhal asi tak, jako by v dobách komunistické normalizace v Československu bylo umožněno politicky působit i opozičním stranám mimo Národní frontu. Vše ostatní by zůstalo v rukou komunistické strany a Národní fronty – od televize po volební komisi. 

 

Přesto se v takto nerovných podmínkách podařilo opozičnímu vůdci přesvědčit přes 49 procent voličů, aby hlasovali pro něj. Alespoň to přiznala státem ovládaná Národní volební rada odpovídající za průběh voleb. Tato rada se však odmítla zabývat asi 300 tisíci případy sporných incidentů, na něž upozornil právě tým opozičního kandidáta Caprilese. Rozdíl mezi vítězem a poraženým činil 235 tisíc hlasů. 

 

 

Formálně se tak vítězem voleb stal, respektive se za něj prohlásil, Chávezův pohůnek Maduro. Člověk bez charizmatu těžící z příslušnosti k vládnoucí straně, která pod heslem "Revolución" absolutně ovládla Venezuelu. K moci se tak dostává "druhá generace revolucionářů". Chávez ovšem tím, že ukázal na Madura jako svého následovníka, odsoudil svou revoluci k zániku. Tváří a kultem revoluce zůstal i posmrtně el Comandante, ale lidé potřebují i živé vůdce. Ostatně bratři Castrové na Kubě jsou si toho dobře vědomi. Proto si na jedné straně pěstují jako kult revoluce Che Guevaru, ale zároveň se sami snaží udržet u moci co nejdéle jako synové revoluce. Vědí, že až odejdou, odejde s nimi i celá kubánská revoluce. 

 

Maduro není revolucionář, a proto již nebude pro své voliče tak atraktivní. K Chávezovi se dostal zcela náhodou přes svou manželku, dnes mimochodem venezuelskou nejvyšší státní zástupkyni, která zastupovala Cháveze před soudem za jeho první pokus o státní puč v operaci Zamora. Jediné, co dnes po svém sporném vítězství Maduro má k dispozici, je kult, státní aparát, státní média, za ropu draze nakoupení socialističtí spojenci v Jižní Americe a na Kubě a další programoví spojenci v Rusku, Bělorusku a v Íránu. Proti tomu ovšem na druhé straně doutná rozval národního hospodářství, polarizovaná společnost a vpravdě silný opoziční vůdce, který oproti podzimním volbám, v nichž se utkal přímo s Chávezem, navýšil svůj volební zisk o více než milion hlasů. 

 

 

Maduro tak po svém zvolení nebude vědět, kam dřív skočit. Vedle zpochybňování legitimity voleb bude čelit vážným ekonomickým problémům. Nějakou dobu to možná bude řešit utahováním režimních šroubů a oprašováním Chávezova kultu, bude svalovat své problémy na "zahraniční imperialistické síly", případně znovu devalvuje bolívar. Jak dlouho si však s těmito nástroji nerozhodný Maduro vystačí? Madurovi pravděpodobně až nyní dojde, že lidé, kteří jej volili, chtěli zvolit vůdce, druhého el Comandanta. Pro tyto voliče brzy přijde vystřízlivění, až poznají, že Maduro byl ve svém životě lecčím, ale nikdy nebyl a nebude vůdcem.