Teroristický útok radikálních islamistů proti redakci Charlie Hebdo je bezpochyby francouzským 11. zářím. Nemá cenu srovnávat počty obětí – deset novinářů a dva policisté v centru Paříže oproti třem tisícům mrtvých v New Yorku. Důležité jsou symboly.
Terčem teroristů za oceánem byla Dvojčata a Pentagon jako symboly amerického hospodářského vzmachu a vojenské převahy světové supervelmoci. Terčem ataku v Paříži byl satirický týdeník v zemi, která dala světu Voltaira, prvního satirika moderní doby. (Mimochodem – už se dnes málo ví, že jedním z nejskandálnějších, ale ve své době nejoblíbenějších počinů Voltaire byla jeho hra „Mohamed“, která proroka líčí jako fanatika, podvodníka a šarlatána.) Byl to útok – jak správně pochopili lidé na Západě – na svobodu slova. Tedy na ono voltairovské: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat“.
V tom je západní civilizace na jedné lodi. Solidarita s lidmi ve Francii je žádoucí a příkladná stejně jako byla solidarita s Američany před čtrnácti lety. Tehdy znělo: „We are all Americans,“ nyní všichni voláme: Je suis Charlie“. Emoce jsou silné a nakrátko lidi spojují. Časem se ale ukáže i jejich odvrácená tvář – zvlášť nemá-li problém jednoduché řešení.
Solidarita s Amerikou se vypařila rychle. Evropská podpora Spojeným státům v boji s terorem v Afghánistánu a Iráku postupně slábla. Američané se nakonec stáhli domů a dnes jsou jen málo ochotné hasit požáry ve světě. Doma sice zabránili dalším spektakulárním teroristickým útokům, ale cenou za úspěch byl ústupek v rozsahu garantovaných svobod na úkor větší bezpečnosti. Amerika však přežila.
Přežije i Evropa, jak ji známe? Důvody k obavám jsou na místě. Především je to jeden podstatný rozdíl: zatímco Ameriku zasáhli 11. září džihádisté zvenčí, na Francii zaútočili 7. ledna zevnitř. Británie, Belgie, Holandsko, Švédsko a další země západní Evropy na tom nejsou o nic líp. Snahy o celkovou integraci početné muslimské komunity selhávají a kdysi módní multikulturalismus se ukazuje jako slepá ulice. Zatímco první generace přistěhovalců se s novým prostředím jakžtakž sžila, druhá a třetí generace se bouří. Ekonomicky jsou na tom sice lépe, než jejich souvěrci v původní domovině, ale statutárně a sociálně se cítí vyloučeni. Tradice nestačí, obracejí se proto k džihádismu a ti nejradikálnější odjíždějí bojovat za tzv, islámský stát a pak se frustrování vracejí do Evropy a zbraně obracejí nejen proti bílým Evropanům, ale často i proti vlastním rodičům.
Evropané mají stále větší strach, ale vžité návyky politické korektnosti jim brání problémy nejen řešit, ale dokonce o nich otevřeně mluvit. Dovoláváme se hodnot, ale sami se těchto hodnot krok za krokem vzdáváme, včetně tolik proklamované svobody slova. Ve společnosti bez Boha a bez víry se rozpadají tradiční rodiny, nerodí se děti. Společnost blahobytu neumí konkurovat zbytku světa, další přistěhovalci jsou transfúzí k dalšímu přežití. Cena za to není malá: jménem islámského proroka se dnes pyšní nejvíc novorozenců na území velkého Bruselu.
Poslední číslo časopisu Charlie Hebdo mělo na obálce karikaturu francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, který kdysi vzbudil rozruch románem Elementární částice, v němž na životě dvou nevlastních bratrů vylíčil dnešní západní společnost jako atomizovaný soubor masturbujících voyeurů. Karikatura odkazuje na jeho poslední román Soumission (Podřízení), který popisuje fiktivní Francii v roce 2022. V zemi rozložené nepokoji se ujímá vlády muslimský prezident, který – podpořen tradiční levicí i pravicí – porazil v opakovaných volbách Marine Le Penovou. Následně vyhlásí v zemí právo šária, ženy vymění západní oděvy za burky a podpořeny státními dotacemi odejdou z práce, čímž se vyřeší mužská nezaměstnanost. V ulicích poklesne kriminalita, univerzity jsou islamizovány a nemuslimští učitelé jsou penzionováni a mohou se vrátit jen tehdy, pokud konvertují ke koránu.
Voltaire kdysi napsal, že „pravda je ovoce, které se musí trhat, až když docela uzraje“. Dodejme, že je pomalu přezrálé.
