Alexandr Vondra Články

Dne 25. června se na půdě Senátu konala konference Role politických stran v parlamentní demokracii jako vzdání pocty Václavu Bendovi u příležitosti patnácti let od jeho předčasného odchodu na věčnost. Pravý břeh byl spolupořadatelem celé akce, na níž zaznělo mnoho podnětných příspěvků, které se Vám v následujících dnech a týdnech pokusíme postupně zprostředkovat. Jménem svým i jménem rodu Bendů chceme na tomto místě poděkovat Přemyslovi Sobotkovi, místopředsedovi Senátu, který nad akcí převzal záštitu, jakož i všem vzácným vystupujícím, kteří tomu dodali lesk, a v neposlední řadě i všem účastníkům, bez nichž by to nešlo.

Redakce PB

Scházíme se tu dnes, abychom si připomněli odkaz filosofa, křesťana, matematika, disidenta, politika, antikomunisty a také senátora Václava Bendy. Tento měsíc uplynulo už 15 let od doby, kdy z pozemského života odešel.

Statečný disident a jeho Paralelní polis

Měl jsem tu čest poznat Václava Bendu, jednoho z nejstatečnějších chartistů vůbec, už v raných osmdesátých letech. Jeho text o „Paralelní polis“ napsaný v roce 1978 – řečeno Bendovými slovy „jeho základní programový text“ – byl pro nás mladší v disentu a undergroundu zjevením. Mluvil nám z duše. Benda se snažil „probudit“ disent, proti němuž bolševický režim po zveřejnění Charty 77 velmi tvrdě zasáhl, k nějaké dlouhodobější akci. Argumentoval, že náš úkol není ani propadat euforii z pocitu svobodného projevu, když překonám strach a přihlásím se k něčemu, co by mělo být úplně normální, ani propadat depresi, když režim zaútočí a mnohé tím odstraší. Ukazuje to jen na nelegitimitu režimu a naším úkolem je proto vedle a na režimu nezávisle vytvářet struktury paralelní, jakožto zárodek budoucí svobodné společnosti. Tedy projevovat se svobodně v kultuře, šířit svobodné informace v paralelním samizdatu, a to nejen v nečitelných strojopisech, ale i tiskem, zakládat podzemní univerzity a také se nezávislé sdružovat s cílem svobodně artikulovat a obhajovat politické názory.

Pro mou generaci byl tento text určující. Nejde o to slinit prst a zkoumat, odkud větry vanou, či jen vyčkávat, co chystají soudruzi na Hradě nebo v Kremlu, ale soustavně a odvážně dělat něco TADY a TEĎ. Nebo řečeno slovy samotného Bendy, když na tento text později vzpomínal:

„Vycházel jsem z toho, že jsme sice závislí na globální konstelaci a že nemůžeme vlastními silami a vlastními prostředky nic radikálně změnit, ale na druhé straně že se jednou nutně naskytnou i příznivé konstelace těchto globálních sil a my musíme být připraveni jich patřičně využít, abychom je již – jako se nám to už v minulosti stalo – neprošvihli.“

Později jsem poznal Václava Bendu i osobně. Živě si vybavuji, jak mu Václav Havel vymyslel přezdívku jezevec. Zřejmě pro jeho oblibu v dopoledním spánku a nočním způsobu života (nešlo o mejdany, Václav po nocích pracoval a psal), větší množství potomků a i pro některé, později hloupě karikované hlasové projevy. Proslulá zakouřená jezevčí nora, tedy Bendův byt na Karlově náměstí, byl důležitou stanicí poslední záchrany pro kohokoli, kdo byl režimem ponižován, zatýkán, mlácen nebo jinak perzekuován. Právě tady našel právní pomoc i jiné zastání. Právě tady v bytě „křesťanského vojína“ (miles christianus, jak o něm mluvil kardinál Dominik Duka) našel našinec povzbuzení ve slovech víry a naděje.

My, kteří jsme měli tu čest Václava Bendu poznat, víme, že to nebyl žádný blouznivec ani nerealistický snílek. Byl to realista, který sice dobře chápal, že žádný ráj tady na zemi nás nečeká, ale který věděl a svým životem dosvědčoval, že se zlem je nutné bojovat, ne se mu pasivně vzdávat.

Téma dneška: politické strany v ohrožení

Téma naší dnešní konference je však jiné. Scházíme se tu proto, abychom diskutovali roli politických stran v parlamentní demokracii. Téma je to v dnešní situaci naprosto klíčové, protože tato role je nyní zásadním způsobem ohrožena. A s ní je logicky ohrožena i parlamentní demokracie.

Zavedené politické strany jsou soustavnými útoky ve veřejném diskursu oslabovány, jejich role i autorita je podkopávána. Ve veřejném prostoru se objevují věrozvěstové lepších příštích zítřků. Propagují přímou demokracii místo demokracie zastupitelské. Populisticky navrhují pořádat referenda ke každé banalitě. Politiky rozdělují na anděly a zlojedy. Své politické názory – mají-li vůbec nějaké – tají. Hlásají spásu v nástupu tzv. odborníků, ačkoli ti jsou jen fíkovým listem zakrývajícím jejich oligarchické zájmy.

V médiích se se změnou jejich vlastníků objevuje selektivní, účelová kritika, svobodná diskuse je potlačena a ve strachu o novinářskou práci roste autocenzura. Ještě chybí doporučení tento krásný nový svět zastřešit nějakou novou strukturou celonárodní fronty.

Mnozí se obávají, že dochází znovu k jakési plíživé normalizaci. Jiní srovnávají situaci v zemi s Výmarskou nebo naší Druhou republikou. Další se obávají, že jsou podkopávány základy našeho zahraničně-politického ukotvení na Západě. Doporučuji tyto hlasy nebrat na lehkou váhu.

S pádem komunismu před 25 lety jsme se rozhodli v naší zemi budovat tradiční západní demokracii, opírající se o svobodnou soutěž politických stran, kapitalistické tržní hospodářství a rozvíjející se občanskou společnost. I tehdy jsme museli svést zápas s různými propagátory třetích cest a nereálných utopií. Tehdy jsme vyhráli a Václav Benda na to měl svůj velký podíl.

Václav Benda o klíčové roli politických stran

Východiskem Bendových názorů nebyla žádná utopie, ale realistický politický program pro stát, který po čtyřech dekádách totality a sovětské nadvlády znovu získal svou nezávislost. Benda dobře chápal, že nemá smysl hledat něco nového, ale že je nutné obnovit to, co dlouho a úspěšně funguje v západních demokraciích. Již v lednu 1990 v jednom rozhovoru jasně říká:

„Po té pokojné demontáži totalitních struktur tady zůstane víceméně poušť. Je třeba obnovit společenský a politický život – a k obnově politického života, k tomu, aby začala fungovat skutečná demokracie, je třeba obnovit pluralitu a diferenciaci formováním politických názorů. Proto je třeba vytvořit v té či oné podobě také politické strany.“

A svým oponentům vzápětí namítá:

„Fungující demokracie a úřednická vláda odborníků jsou dvě diametrálně odlišné věci. Jestliže si přejeme demokracii, potřebujeme plný politický život a potřebujeme, aby ve státě vládl podle jistých právních pravidel lid, většina – s plným respektem k pluralitě a menšinám. Tím samozřejmě nijak nemířím proti odborníkům, naopak, demokraticky zvolení politici musejí mít k dispozici odborníky a mají je co nejvíce využívat. Samotná politika je ale věcí demokraticky zvolených politiků.“

Ti, kdo dnes útočí na etablovaný systém politických stran, se často zaštiťují bojem s korupcí. Kritizovat nezdravé propojování politiky s byznysem je samozřejmě na místě, ale není nutné kvůli tomu vylévat s vaničkou i dítě. Je pozoruhodné, jak na toto riziko upozorňoval Benda už v roce 1990 ve stejném rozhovoru:

„Existuje také jiné nebezpečí. Nebezpečí, které se projevilo i v některých demokratických zemích, tam, kde aparáty stran a vnitřní mechanismy stran, kam mohou pronikat lidé bezohlední a jdoucí za kariérou, se stanou určovateli politického života a ovládnou ho.“

Později, když již byla hospodářská transformace v plném proudu, Benda kriticky dodává:

„Nejsem žádný moralista. To znamená, že jsem si vědom toho, že v tak obrovském rozsahu hospodářské transformace, která u nás probíhá, si prostě nutně tu a tam někdo strčí do kapsy milión. Pokládám to dokonce svým způsobem za nezbytný jev. Ale bohužel se začal uplatňovat další model: Podnik nebo instituci, která má reálnou cenu deseti miliard, někdo záměrně znehodnotí a přivede ke krachu s tím, že pak ji bude prodávat za půl druhé miliardy nebo i za dvě miliardy. Dotyčná osoba pak shrábne nějakých padesát miliónů. Toto znehodnocování národního majetku jen proto, aby se někteří lidé obohatili částkami, které jsou v poměru k hodnotě majetku směšné, považuji za největší nebezpečí dnešního vývoje.“

Svou víru v nezbytnost politických stran jako základu parlamentní demokracie Benda dosvědčoval i činy. Křesťanskodemokratickou stranu (KDS) zakládá už v roce 1989. KDS sice v první polovině devadesátých let nepatřila k nijak velkým politickým stranám, ale právě kvůli Bendově jasnému ideovému ukotvení a politické urputnosti zanechala v českém prostředí velmi výrazné stopy. V bilančním projevu hodnotil Benda roli KDS následovně:

„…naše strana provozovala konzervativně orientovanou politiku, … /i když/ nebylo lehké něco konzervovat nebo nebylo lehké definovat, co je to konzervativní orientace. Byl to od počátku velice předvídavý konzervativismus. Že to byl konzervativismus, který např. velmi rychle pochopil, že není možno budovat parlamentní demokracii bez fungujícího systému politických stran a že tyto politické strany nelze nahradit hnutími. Že jsme byli prakticky první nově vzniklá strana, která tady tuto politiku jasně razila, a získali jsme záhy mezi těmito straničkami (poměrně malými) rozhodující vliv. Stejně tak jsme byli předvídaví v otázkách restitucí, stejně tak jsme byli první, kdo vystoupil s požadavkem lustračního zákona a kdo poté podporoval zákon o protikomunistickém odboji a zřízení koordinačního centra pro vyšetřování komunistických zločinů. Chci říci, že být konzervativním v takto proměnlivé situaci – jaká je a ještě nějakou dobu bude v ČR – znamená být současně velmi pružným, velmi dynamickým – chceme-li radikálním ve smyslu původního základu tohoto slova, tj. „kořen“. Vracet se ke kořenům a z těchto kořenů čerpat inspiraci pro nový dynamický postup vpřed.“

Václav Benda byl kooptován do parlamentu koncem roku 1989 v bloku Občanského fóra. Dobře chápal, že k odstranění komunismu se demokraté v první fázi musí sjednotit. Ale zároveň od počátku vycházel z toho, že OF jako „revoluční hnutí“ musí být na české politické scéně vystřídáno „politickou stranou“. Snahy některých představitelů OF udržet jako „hnutí pro všechny“ důrazně kritizoval. Nechme ho opět promluvit jeho slovy z roku 1991:

„OF dnes sklízí plody hesel o nepolitické politice a nezávislých osobnostech. Plody porušení zásady, že bez politických stran nemůže fungovat parlamentní demokracie. Domnívám se, že předvolební hesla OF jsou v podstatě hesla pro demokracii škodlivá, bezvýchodná. Jsem velmi rád, že na Hradě sedí prezident, který je nestranický, v úzkém slova smyslu. Ale nedovedu si představit 300 nezávislých politiků v parlamentě. To by vedlo k systému typu Frankova Španělska nebo Mussoliniho Itálie, k systému, kde by na místě politických stran, které předpokládají pluralitu, partnery, a představují univerzální zájem, fungovali představitelé odborářských, studentských, regionálních, nacionálních a jiných partikulárních zájmů. Politika by byla tvořena jako kompromis nebo dohoda těchto partikulárních zájmů bez univerzálního zakrytí. V tomto ohledu vítám přeměnu OF v normálně fungující politické strany. Čím dříve to bude, tím lépe jak pro OF, tak pro politiku v této zemi.“

V roce 1996, už jako senátor, Benda říká:

„Demokracie bez politických stran – jako seskupení lidí, kteří mají názory blízké a společně je pomáhají prosazovat – se může zvrhnout buď v anarchii, nebo v nějaký typ diktatury, kde namísto demokratického názoru poroučí libovůle vůdce. V tomto smyslu jsem vždy byl pro politické strany a budu volit stranicky.“ A dodává: „Ono „jiné řešení“ se ovšem v historii demokracií nikdy neosvědčilo, bez stran se demokracie mění v protofašismus. Vystoupení proti takovému trendu pokládám za zcela klíčové.“

A v roce 1998, rok před smrtí, varuje:

„Místo univerzálního politického zájmu, který mají reprezentovat strany, ovládnou politiku lobby a zájmy jednotlivých společenských skupin.“

O potřebě silné, integrované pravice

V polovině devadesátých let začala být česká parlamentní pravice zmítána spory mezi ODS, ODA a lidovci. Přitom transformace státu od totalitního socialismu ke svobodné demokratické společnosti nebyla zdaleka u konce. Česká republika také neměla ještě pevně dojednané své mezinárodní ukotvení na Západě. Riziko bylo zřetelné. Například v sousedním Polsku se tehdy pravice jako záruka reforem ocitla ve stádiu rozkladu.

Bylo proto logické uvažovat o integraci pravice, jenže menší strany typu ODA se jí vehementně bránily. Byl to opět Václav Benda, kdo se výzvě doby postavil čelem. V roce 1996 spojil svou menší KDS s větší ODS. K tomu sám ve vzpomínkách dodává:

„Jeden z důležitých bodů našeho programu, který jsme už od roku 1990 vytrvale znovu a znovu formulovali, znovu a znovu prosazovali, bylo přispívat k integraci pravice. Být tím krystalizačním jádrem, okolo kterého se bude moci síť integrované pravice nějakým způsobem vytvářet.“

Právě ve stavovské fragmentaci české pravice viděl velké nebezpečí oslabovaní české politiky:

„Pojetí politických stran, které má kořeny už v první republice. Jen málo z nich má univerzální orientaci. U nás je bohužel tradicí chápat politické strany jako prostředek obhajoby specifických zájmů, tedy spíš jako odborové organizace. To je ta naše tradice stran zemědělských, živnostnických, národnostních a tak dále. Přispívá to k roztříštění politické scény, kde funguje několik desítek zájmových skupin, které se politickými stranami nazývají spíš omylem.“

„Otloukánek“ české politiky?

Václav Benda měl v devadesátých letech pověst jakéhosi „otloukánka“ české politiky. Jeho nekonjunkturální postoje v politických a etických záležitostech často narážely na bariéru nepochopení. Česká společnost indoktrinovaná bolševickým vymýváním mozků mu často nerozuměla. Benda zároveň nebyl žádným táborovým řečníkem a celkově vypadal tak trochu „jinak“ než ostatní politici. Přesto, či právě proto, má dnes smysl se k jeho odkazu vracet.

Dnes, dvacet pět let po pádu komunismu, se mnozí lidé v naší zemi úspěšně snaží převyprávět narativ českého příběhu uplynulého čtvrtstoletí. Místo hrdosti za úspěch, za všechno, co jsme od roku 1989 dokázali, se šíří blbá nálada a lživá pověst o rozkradené a vytunelované zemi. My všichni, kteří jsme se na postkomunistické transformaci státu podíleli, se stáváme jakýmisi „otloukánky“ v českém diskurzu. Do módy se dostávají extrémní názory, levice je na vzestupu. Čeká nás nepochybně ještě těžký a dlouhý zápas o budoucí charakter našeho státu a společnosti. Neškodí si proto připomenout znovu slova z Bendovy Paralelní polis (1978):

„Konflikt se státem, do něhož jsem vstoupil, bude dlouhý, vyčerpávající a podle všech lidských měřítek beznadějný a v této zemi to znamená, že celá moje rodina, až do třetího kolena, se také stane součástí tohoto konfliktu."

I proto mám radost, že dnes tu s námi – jako aktivní účastníci tohoto nekončícího zápasu – jsou Vaškova žena Kamila, dcery Marta a Markéta i synové Marek, Martin, Patrik a Filip.

A všem, kdo dnes žehrají na nepřízeň osudu, médií nebo establishmentu, pak s Bendou opakuji:

„Kdo se dá do boje se lvy, nemůže si stěžovat na to, že mají špinavé zuby.“

Text původně vyšel na serveru Pravý břeh: http://www.pravybreh.cz/2014/06/27/alexandr-vondra-odkaz-vaclava-bendy-a-role-politickych-stran/