Alexandr Vondra Články

Británie svůj souhlas podmínila výjimkou z nadměrné regulace bankovního sektoru. Francie tuto výjimku bohužel odmítla – zřejmě v naději, že omezí roli londýnské City ve prospěch Paříže – a Británie dohodu v rámci celé EU vetovala. Německo, Francie a další státy eurozóny se proto přiklonily k mezivládní dohodě mimo rámec celé EU. Je pravděpodobné, že tato dohoda, která má teď pouze tvar politické deklarace a bude schvalována až na jaře, trhy úplně neuklidní a situaci nevyřeší. A zároveň je evidentní, že dohoda tyto země posune dál k jejich hlubší politické integraci. Premiér Petr Nečas spolu s některými dalšími státy, které nejsou součástí eurozóny, se k deklaraci zatím zcela správně nepřipojil a vzal si time-out. 

 

Reakce v některých českých médiích (a samozřejmě z opozičních lavic) na sebe nenechala čekat. Znovu se křísí historická až hysterická obava z toho, že Evropská unie se rozděluje a Česká republika se svým přístupem dostává do izolace a na periferii. Zjednodušeně řečeno: "Kdo nejde s Německem a Francií, zůstane mimo." 

 

Šiřitelé tohoto názoru zapomněli na jednu podstatnou věc. Evropská unie není cíl. Evropská unie je nástroj k zajištění politické a bezpečnostní stability a zejména hospodářského rozvoje jejich členů. Integrace není maraton, ve kterém by Německo a Francie běžely střídavě na špici a ostatní státy s nimi buď běžely po boku, nebo naopak kulhaly někde v pozadí. Německo i Francie prosazují pouze taková opatření, která jsou výhodná pro ně samotné, pro jejich firmy a obyvatele. Což nemusí nutně znamenat rozpor s ostatními a není to nic nelegitimního. Stejně tak je naprosto legitimní, aby se země, pro kterou jsou konkrétní návrhy na další integraci nevýhodné, takového projektu neúčastnila nebo si vzala čas na rozmyšlenou. Vícerychlostní EU neznamená jádro a periferii. Nikdo se nepodivuje nad tím, že EU je už dlouho rozdělena na členy eurozóny a na nečleny. Na země zapojené do schengenského systému a na ty stojící mimo. Na země mající výjimku z charty základních práv EU a na ty ostatní. Vícerychlostní EU je již dlouho realitou a Unii to neoslabuje. 

 

 

Co však EU oslabuje, je snaha zavádět stejné recepty pro všechny. To je ostatně příběh deseti let eurozóny. Za krizi nemůže samo euro, ale jeho konstruktéři a uživatelé, kteří přehlíželi zásadní a těžko překonatelné rozdíly mezi státy severní a jižní Evropy. Jestliže nyní členové eurozóny došli k závěru, že je pro ně nezbytné předat své rozpočtové pravomoci kolektivnímu orgánu, ať tak učiní. Jejich rozhodnutí bychom měli respektovat. Chaotický rozpad eurozóny není ani v našem zájmu. A jedním z předpokladů (nikoliv jediným) pro úspěšné fungování měnové unie je fiskální unie. Platí to ovšem i naopak. Stát provádějící vlastní měnovou politiku, a tím Česká republika stále je, musí být schopen provádět i vlastní fiskální politiku. 

 

Ano, naše země se v přístupové smlouvě zavázala, že se k eurozóně v budoucnu připojí. Ale euro jako měnu dnes nemáme a ještě dlouho mít nebudeme. Je proto zcela legitimní, aby státy, které se k euru dosud nepřipojily, zatím nepřistoupily ani k této dohodě. Euro není totéž, co je EU. Dohoda, kterou se státy eurozóny rozhodly uzavřít, má mnoho otazníků. Z věcného hlediska můžeme přijmout náš vlastní ústavní zákon o rozpočtové kázni. Vláda ho má v programu a žádnou cizí kuratelu k tomu nepotřebujeme. Navíc by bylo naivní se teď vzdát fiskální suverenity a zavázat se k solidaritě vůči druhým, když samy – jako nečlenové eurozóny – neznáme protihodnotu. Náklady na udržení eura budou ohromné, ve hře jsou peníze daňových poplatníků, a na místě je proto opatrnost. Je pravděpodobné, že dohoda si nakonec vynutí další přesuny kompetencí na úroveň EU a koaliční dohoda v tomto mluví jasně: to není možné učinit bez referenda a jeho výsledek nemůže nikdo předjímat. 

 

Čeká nás těžké jaro. Tlaky doma i zvenčí budou nemalé. Němci, kteří nesou největší náklady, budou chtít, aby Česko a další "rozpočtově odpovědné" země byly součástí dohody a dodávaly potřebné hlasy k případnému přehlasování těch méně odpovědných. Tím spíš je důležité se připravit a správně nastavit naši cenu: vědět, co chceme a co už ne. A nikoli bezhlavě odklepnout text, který delegace menších a středních států – jak je to už pravidlem – dostanou jen pár hodin před jednáním.