Nominační projev Alexandra Vondry před volbou místopředsedů ODS
(www.ods.cz) Nominační projev Alexandra Vondry před volbou místopředsedů ODS.
Dámy a pánové, milí přátelé,
slibuji, budu stručný. Koneckonců budete mě muset na pódiu strpět ještě jednou, až budu mluvit k evropským volbám.
Ostatně znáte mě dlouho. Víte o mých názorech a postojích asi všechno. O mých přednostech i slabostech. Víte, čemu se léta věnuji, co dělám, čemu rozumím, do čeho mluvím. A kdy také raději mlčím. Takže nemá cenu, abych vás tu teď trápil nějakým výčtem svých zásluh, omylů nebo slibů.
Žádnou revoluci ode mě rozhodně nečekejte. Ani nepřiměřené ambice. Jsem konzervativní a konzervativním už zůstanu. Je mi 63 let. Starého psa novým kouskům nenaučíš.
Jeden politický konkurent z jiné strany mě nedávno nazval spícím bernardýnem. Myslel to jako kritiku, ale já si řekl, že to vlastně sedí. Velký, silný pes, který má rád dobré, vydatné jídlo. To odpovídá. Rád leží v koutě a odpočívá. To už moc nesedí, ale zkusím se někdy inspirovat. Ale hlavně – bernardýn je pes, který bývá povolán, když jde v horách do tuhého. Probere se a míří do boje. Tak to vám můžu slíbit, budu připraven. Stejně jako kdykoli v minulosti.
Budu samozřejmě rád, když mně dáte na další dva roky důvěru. Nezastírám, že by mi to udělalo radost. Čím jsme my chlapi starší, tím víc jsme ješitní. Ocenění, že ta práce není marná, je vlastně to jediné, co vám politika nakonec dá. Tedy kromě toho, že nás taky baví. A mě fakt baví.
A teď pár slov k ODS, kvůli níž se tu scházíme.
Za týden nám bude 33 let. To jsou Kristova léta. Občas slyšíme – častěji zvenčí, ale někdy i zevnitř – „UKŘIŽOVAT“! Za hříchy naše i hříchy těch druhých.
Nenechme se zmást. Je to už taková naše nemoc, hluboce ukotvená v české společnosti. Očekávání, že politik bude něco jako Ježíš Kristus. Nebude.
„Má pravda není z tohoto světa,“ říká Ježíš před Pilátem. A Pilát mu odpoví: „Co je pravda?“ Ježíš to ponechá bez odpovědi.
Naše strana vznikla z étosu a hodnot listopadu 1989 a od té doby stála u všech klíčových posunů naší země k lepšímu. Nebudu je tu vyjmenovávat. Dobře o nich víte.
Ale zas je tu ona matoucí maxima: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Byl jsem u toho, když ji Václav Havel zvolal – improvizovaně – na závěr projevu z balkónu na Václaváku před několika set tisícovým davem. Neměl žádný velký plán. Chtěl jen nalít optimismus a elán lidem, kteří po desetiletí vyrůstali v moři normalizačního cynismu a teď měli jít odvážně do boje, aby svrhli bolševika. Bylo pak samozřejmě hloupé, když se tomu ex post někteří z nás cynicky vysmívali – v lepším případě ve jménu politického realismu a v horším ve snaze autora věty ponížit.
Přesto bychom měli brát tu maximu s rezervou. Na naší prezidentské standardě správně není pravda „zvítězí“, ale jen „vítězí“. Nedokonavý vid. Něco, k čemu se máme upínat, ale nesmíme si ji jako Platón přivlastnit, protože by to byl konec demokratické politiky jako svobodné soutěže různých názorů a zájmů. Pravda se nemůže stát naším majetkem. Protože ona Pravda s velkým „P“ není z tohoto světa. V tom měl Ježíš pravdu a i politik by to měl respektovat. A je jedno, jestli věří, nebo nevěří.
Přesto všechno si myslím, že tu jsou dvě věci, kde se můžeme Ježíšem – v našich Kristových letech – inspirovat.
Za prvé je to odvaha jít s vlastní agendou tak říkajíc s kůží na trh. V politologii se tomu říká „agenda setting“. Nejde o to dělat zázraky, ale aktivně nastolovat agendu, témata, obsah. Hrát šachy s bílými, ne černými figurami. Nestačí jen reagovat ve stylu jeden „kykyryký“ a druhý „kokodák“.
A za druhé je to komunikace k lidem. Mluvit i naslouchat. Politika je tak trochu pastorační práce.
Nejdřív k tomu prvnímu. Slýcháme výtky, že ODS už není, co bývala. Jasně, svět kolem nás se mění, takže se měníme i my. Jedno ale musí zůstat. V DNA naší strany jsou hodnoty svobody a odpovědnosti. Jedno bez druhého nefunguje, výsledkem je pak buď anarchie, nebo diktatura. Silná a prosperující společnost vyrůstá i z nepopulárních rozhodnutí, která mají pozitivní efekt až v dlouhodobém horizontu.
Uvedu jeden příklad. Tradičně nepopulární je v demokracii zbrojení. Známé dilema: „chleba, nebo tanky“. Jednak je to běh na dlouhou trať, jednak se jeho efekt v ideálním případě projeví odstrašujícími účinky, tedy tím, že se nic nestane. A dokud vás nebolí noha, neuvědomujete si, že ji máte. Proto většina evropských států rozpočet na obranu dlouho zanedbávala. Ani my nebyli výjimkou.
Jsem rád, že naše vláda to změnila. Že se nebojí říkat, že válka za humny a ruská agrese je i náš problém. Totéž platí o naší zásadní pomoci Ukrajině a důrazu na energetickou bezpečnost.
Jako člověk, který se léta zabývá zahraniční, obrannou a energetickou politikou, a přitom nenese vládní zodpovědnost, se tu před vládou v čele s Petrem Fialou hluboce kloním. Nepamatuji se, že bychom někdy dřív měli ve Strakovce vedení, které je schopné nejen aktivně udávat směr, ale i generovat rychlé výsledky.
A teď k tomu druhému.
Vyčítá se nám slabá nebo špatná komunikace. Chytré telefony vtáhly mladou generaci do světa internetu, sociálních sítí a zábavných videí, virálů na YouTube a TikToku. Utvářejí jejich vlastní svět i pohled na svět reálný. Klasická média je přestala zajímat.
Přitom potřebujeme naši bázi omladit a sami sebe okysličit. Sám s tím v probíhající kampani do eurovoleb dost zápasím. Hledám s týmem odvahu, jak oslovovat i ty, kteří nám dnes nerozumí: bývalé voliče, nevoliče, prvovoliče... A přemýšlím také, jestli nás tato snaha může inspirovat do dalších voleb.
Nad nikým nesmíme ohrnovat nos. Každý hlas je důležitý. Inspirujme se ve světě, inspirujme se klidně od konkurence. Mluvme k lidem jejich jazykem, nezesměšňujme to. I generace Z má svůj jazyk a svoje komunikační prostředky. Může nám to připadat jako bizár. Nikdy bych nečekal, že skončím na TikToku nebo na Instagramu, přestože jsem, jak známo, mladý a pohledný.
Jasně, šaškování na sítích nestačí. Musíme mít ideové ukotvení, ne se kymácet jako třtina ve větru. Ale ani konzistentní názory nemusí stačit, když je neumíme sdělit lidem autenticky a srozumitelně. Nad problémy lidí nelze mávat rukou. Nepomůže, když budeme mladé lidi, vystresované z přemíry informací, jen obviňovat z lenosti a blbosti. Nepomůže, když skoro půlku národa onálepkujeme jako „nenapravitelné dezoláty“, nebo se jim kvůli kostrbatě formulovaným názorům na Twitteru vysmějeme jako opičkám.
Samozřejmě ani já nechci, aby se mi moje děti smály za videa, kde budu rozprávět s kohoutem nebo někde tančit na ulici. Vypadal bych u toho leda komicky. Ale nesmí nás to demotivovat a vézt k rezignaci.
Někteří naši voliči nám totiž vyčítají, že se na jejich podporu příliš spoléháme. Že hřešíme na to, že nemají kam utéct. Nesmíme dopustit, aby v příštích volbách zůstali doma.
A ještě jedna, poslední věc.
Politika a komunikace jsou spojené nádoby. Jedno nemůže fungovat bez druhého. Jakmile hledáme alibi pro nedostatečnou voličskou podporu v komunikaci, děláme špatnou politiku. Žádná videa, profesionální a sebedokonalejší claimy, hesla to nezachrání. Jsou jen doplňkem, zesílením, zjednodušením message, kterou chceme lidem předat. Pokud nebudou založeny na dobrém a reálném politickém obsahu, nebudou-li autenticky a realisticky odrážet naši hodnotovou DNA, žádné výsledky to nepřinese. Komunikace je navíc obousměrný proces: nejen sdělovat, ale i naslouchat.
Takže chceme-li v dalších volbách obstát, musíme mít jasné politické cíle, vědět, jak je prosadit a ve svých prioritách a jejich komunikaci zvýšit razanci.
Tady může být naše ježíšovská inspirace.
Takže vzhůru do práce a mezi lidi. A Pán Bůh přitom s námi.
místopředseda strany
europoslanec