Marek Pokorný Články

Výroční prezentace úspěchů Ministerstva kultury ČR na dnešním brífinku ministra kultury Daniela Hermana hýřila příklady podařených akcí, na nichž se současný ministr a většina vedení ministerstva nepodílela ani náhodou.

Prchavé a neurčité zmínky o úkolech, které leží před současným ministrem, pak svědčí o tom, že ministr kultury stále nemá žádnou představu o tom, co si se svým úřadem počít.

Ale popořádku. V legislativních iniciativách ministerstvo kultury zcela selhává. Zákon o kultuře stáhlo z projednávání, zákon o státní památkové péči je s postupujícím časem částí odborné veřejnosti podrobován rostoucí kritice, zákon o veřejnoprávních institucích v kultuře se už v letošním plánu legislativních prací vlády vůbec nevyskytuje a zatím se k němu nesešla ani pracovní skupina. S napětím očekávám návrh novely autorského zákona. A ani novely zákonů o rozhlasovém a televizním vysílání, České televizi a Českém rozhlase nebudou přivítány s nadšením.

Kruciální téma, jímž je rozpočet ministerstva kultury, odbyl pan ministr pochvalou týkající se jeho celkové výše, přičemž při alespoň trochu realističtějším pohledu je zjevné, že velká část výdajů se týká náhrad v rámci církevních restitucí. A navýšení investic pro centrální kulturní instituce jde na úkor základních potřeb výkonu veřejné služby v kultuře. O smutném extempore, při němž pan ministr odmítl historicky první pozměňovací poslanecký návrh na úpravu rozpočtu ministerstva kultury směrem nahoru, který podpořil nejen kulturní, ale také rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny, a který měl konečně systémovou povahu, ani nemluvě.

Základním a bohužel klíčovým problémem rezortu je tedy v tuto chvíli jeho vedení, které není schopné koncepčního uvažování. Fakt, že přední národní instituce, jako jsou Národní divadlo a Národní galerie, fungují bez řádně schválených a srozumitelných koncepcí, je varovný. Ale řekněme, že do jisté míry snad i pochopitelný. To, že neznáme ani obrysy Státní kulturní politiky na léta 2015 – 2020 coby základního dokumentu pro řízení rezortu, je ovšem alarmující.

Oproti některým předchozím šéfům úřadu, jimž bylo vyčítáno kdeco, má pan ministr Herman jedinou výhodu – forma jeho projevu mu dodává punc rozvážného hospodáře. Pod neuvěřitelným množstvím slovního balastu však probíhá pro většinu veřejnosti téměř nepostřehnutelná eroze celého rezortu. Pan ministr se evidentně raději věnuje tažení proti Islámskému státu a virtuálnímu řízení Ústavu pro studium totalitních režimů, než faktickému řízení ministerstva kultury, za nějž je plně zodpovědný nejen před svými voliči, ale také před všemi občany České republiky.

Marek Pokorný

odborný mluvčí ODS pro oblast kultury