Vzpomínáme na 17.listopad/y/
Byl to tehdy pátek, těšili jsme se na víkend. Večer kino, v Moskvě promítali Rain Man, a pak domů pustit si telku a podívat se, co dávají „na Vídni“. Po desáté večer už jsme věděli, že se v Praze něco semlelo…
Omlouvám se za ten osobní ton a pro mladší generaci na vysvětlenou uvádím, že Moskva byl název kina, nyní Scala, a „Vídeň“ bylo vysílání rakouské televize, které jsme tady na jižní Moravě celkem úspěšně chytali, i když rušičky na Žlutém kopci se snažily, seč mohly.
Už je to 30 let, kdy studentská vzpomínková manifestace na události roku 1939 v onen páteční večer 17. listopadu 1989 spustila vlnu, která převrátila náš dosavadní život úplně naruby. Události nabraly neskutečnou rychlost: studenti a posléze umělci vyhlásili stávku, už od pondělí se konaly statisícové demonstrace, vzniklo Občanské fórum, následovala celostátní generální stávka, zrušení vedoucí úlohy komunistické strany a už 29. prosince jsme měli nového prezidenta. Revoluční kvas byl završen prvními svobodnými volbami po několika desetiletích v červnu 1990.
Těch pár vět nemůže vyjádřit atmosféru, která ve společnosti zavládla. Počáteční obavy a nejistota přerostly v nadšení a nepotlačovanou touhu po změně, po svobodě. Komunistický režim padl.
Události z roku 1989 nám přinesly svobodu politickou, možnost cestovat, podnikat, pracovat a studovat, možnost svobodně se projevovat a vyjadřovat svůj názor. Jak samozřejmé nám to dnes připadá!
17. listopad 1989 by nebyl, kdyby nebylo 17. listopadu 1939. Tehdy nacisti zatkli studenty, některé popravili a zavřeli české vysoké školy. Byla to msta za to, že 28.10. proběhly protinacistické demonstrace u příležitosti vzniku samostatného československého státu, které Němci tvrdě potlačili a postřelili studenta medicíny Jana Opletala. Jeho pohřeb se také stal mohutnou manifestací. Tehdy studenti vyšli do ulic, aby vyjádřili svůj odpor tentokrát proti diktatuře fašistické.
Nechejme na historicích, aby vyhodnotili, co se v uplynulých letech podařilo a co ne a jak funguje naše společnost. Jak jsme se během těch třiceti let naučili zodpovědnosti za svoje životy a skutky a jak respektujeme názory druhých a jací jsme demokraté.
Svobodu jako základní lidské právo a demokracii nemáme předplaceny, pořád se o ně musíme starat a brát se za ně. I současné dění v lidské společnosti ukazuje, že snahy o okleštění svobod a demokratických principů neutuchají. Přece je velmi pohodlné, když se o nás někdo postará a poradí, jak se máme chovat, abychom se měli dobře a pevnou rukou nás provede životem…
Vzpomeňme si tedy na ty, kteří za nás za všechny byli biti na Národní třídě v listopadu 89. Určitě netušili, že se jim podařilo zaktivizovat celou společnost a že od té chvíle už nebylo cesty zpátky!
