Jiří Zajac Články

(Čtrnáctka) S místostarostou Jiřím Zajacem o tom, že ztráta bydlení bývá zpravidla už jen vyvrcholením nepříznivé životní situace a že dům se nedá stavět od střechy.

Pane místostarosto, pojem „sociální bydlení“, které chceme tímto Speciálem Čtrnáctky čtenářům přiblížit, zpravidla u občanů vyvolává negativní emoce a je spojen s představou ghetta, které ve svém sousedství nikdo nechce. Mohl byste čtenářům přiblížit, jak se na otázku sociálního bydlení dívá Praha 14? A jsou podobné obavy na místě?

To, že se městská část snaží o aktivní politiku sociálního bydlení, v žádném případě neznamená, že máme v plánu nějaké masivní přidělování bytů problémovým občanům, tím méně nějaké vytváření ghett. To je v podstatě takové zmatení pojmů, a pokud s tím někdo, třeba média, straší občany, pak to není správné a nemá to s realitou nic společného. Musíme rozlišovat mezi sociálními byty, tedy mezi jakousi kategorií bytů jakožto nemovitostí, a sociálním bydlením, jakožto aktivním nástrojem na pomezí sociální a bytové politiky.

Co je tedy jádrem sociálního bydlení, jak jej chápe Praha 14?

Zkušenosti našeho sociálního odboru ukázaly, že separátní přístup k řešení problémů je neúčinný. Když to řeknu prakticky: pokud je člověk v problémech, zpravidla je bydlení „jenom“ – a ty uvozovky jsou skutečně výrazné – jakýmsi segmentem problémů toho člověka, který přichází a obrací se na společnost, na sociální systém, o pomoc.

Je tedy podle vás na místě zabývat se problémy daného člověka šířeji?

Ano. Známe to přeci každý ze svého vlastního života: ono všechno souvisí se vším. Například ztráta bydlení má vždycky nějaký důvod, nejčastěji nehrazení nájmu. No, a pokud člověku, který nebyl schopen si předchozí bydlení udržet, jen „dáte“ – a opět ve výrazných uvozovkách – nový byt, obvykle se tím nic nevyřeší.

Proč?

Právě proto, že ztráta bydlení nebývá ve většině případů příčinou, ale už jen následkem celkové situace toho člověka. Pokud je někdo například už v takzvané dluhové pasti, kdy už jen vytlouká klín klínem, konkrétně špatnou půjčku nahradí ještě horší, a my mu třeba i poskytneme byt, tak jen oddálíme ten pomyslný okamžik zlomu. Nejenže se nic nevyřeší, ale ta situace se na všech frontách paradoxně ještě zhorší.

V čem?

Ten dotyčný předně získá falešnou iluzi, že se problém vyřešil. A tím logicky ztrácí motivaci svou situaci skutečně řešit. Pokud se pak na to podíváme prakticky, tak dotyčnému pouze vzrostou jeho dluhy, protože pokud neplatil nájem do včerejška, nebude ho s vysokou pravděpodobností platit ani od zítřka. Kdyby šlo o byt městské části, tak nám zůstane problematický budoucí klient sociálního systému a k němu navíc dostaneme velmi problematickou pohledávku za ten nezaplacený nájem. To není sociální politika, to je nezodpovědnost – i směrem k většinové společnosti.

V čem je přístup Prahy 14 jiný?

Už jsem to částečně naznačil, je to o komplexním přístupu. Důvodů, proč si lidé nedokáží udržet bydlení, nebo o něj přijdou, může být celá řada. Líbí se mi záměr tohoto Speciálu přiblížit většinové společnosti tyto důvody na konkrétních příbězích, které jsou z důvodu zachování anonymity „předobrazů“ pozměněné, ale mají reálný základ. Je na nich vidět, že ty prvotní příčiny mohou být nejrůznější – a ne všechny jsou podle mého názoru „odsouzeníhodné“.

Jak to myslíte?

Většinová společnost má přirozenou tendenci na klienty sociálního systému paušálně nahlížet jako na ty, kdo parazitují na pomyslném společném krajíci. Jenže když někdo od dětství neměl oporu v rodině, neměl vhodný příklad, vzor, návyk, je to snad jeho vina, v jaké situaci se ocitl? Pokud někomu většinu síly sebral boj s nemocí či postižením, a třeba v důsledku toho vysílení nadělal nějaké chyby, zaslouží si naše opovržení? Samozřejmě jsou tu i další případy. Jestli ale někdo vede zahálčivý život a sklouzne k drogám, tak to asi přirozeně bereme jako selhání a pro pomoc takovémuto člověku máme mnohem méně pochopení.

Přistupujete k takto problematickým klientům jinak, než k ostatním?

V zásadě ne. Myslím si, že pomoc těmto lidem je i v zájmu většinové společnosti. Už jen protože takový člověk může snadno sklouznout ještě hlouběji, až do řekněme delikventní a kriminální sféry, a pak bude pro společnost ještě větší zátěží. V rámci naší sociální práce bereme problémy takové, jaké jsou. Potřebné nesoudíme, nekádrujeme. Snažíme se řešit podstatu. Navíc už to, že ti lidé přicházejí, je svým způsobem určitý druh sebereflexe. Kromě toho si potřebujeme získat jejich důvěru,a to rozhodně nelze tak, že mu jeho selhání budeme neustále připomínat.

A není to řekněme nevýchovné?

Možná jste formulací své otázky nevědomky trefila podstatu problému. My v zásadě zjišťujeme, že těm problémovým klientům chybí jakýsi kus výchovy, vzdělání, řekněme v oblasti sociálních kompetencí a zpravidla i finanční gramotnosti. Pokud je máme v rámci sociálního programu skutečně „dovzdělat“, potřebujeme k tomu jejich součinnost. Připomínání minulosti může u některých klientů působit motivačně jako varování před návratem na okraj či mimo společnost, ale oni si to většinou nesou s sebou.

Jakým způsobem?

Jak už jsem uvedl, lidé, kteří žádají o takto komplexní pomoc, už mají za sebou jistou sebereflexi. Nějaký zlom, ošklivý zážitek, který jim pomohl uvědomit si, že se sebou musí něco dělat. Myslím, že tohle je zcela zásadní i z hlediska vnímání té věci většinovou společností. Ti lidé, kteří přichází, musí předně sami změnit svůj život a musí být ochotni pro to něco obětovat. Není to jen pasivní přístup: tak mě tu máte, starejte se. Navíc musí přistoupit na určité podmínky jakéhosi dohledu, takže se vzdávají i určité části toho, co většinová společnost chápe jako soukromí. Dohlížíme například na jejich příjmy a výdaje, vedení domácnosti a další věci.

Jak tedy konkrétně sociální práce spojená s bydlením probíhá?

Jak už jsem také říkal: to bydlení je nejen faktická, ale vlastně i pomyslná střecha. A dům nelze stavět od střechy. Prvním krokem bývá jakási analýza skutečné příčiny těch problémů. Například jestli je příčinou, opět v uvozovkách, „jen“ předlužení, nebo nedostatek příjmů, nebo neschopnost si je opatřit. Tak jdeme postupně až k jádru problému a následně navrhneme řešení – ať už s pomocí dluhového poradce, poradenství při získání zaměstnání nebo v případě klientů, kteří třeba nemají ani základní kvalifikaci, i pomoc s rekvalifikací či získáním zaměstnání.

Považujete dosavadní výsledky Programu za úspěch?

Myslím, že na takto zásadní hodnocení je ještě brzy. Ale určitě lze konstatovat, že ten komplexní přístup výsledky přináší. Je třeba si uvědomit, že naším cílem není, aby klient v tom systému zůstal. Původní název projektu „prostupného“ bydlení byl v tomto velmi výstižný, protože při plnění podmínek se klient posouval – od ubytovny k nájmu – a cílem je, aby si někdejší klienti vyřešili své primární problémy a dokázali si díky tomu své bydlení zajistit běžným způsobem. Program sociálního bydlení tedy, použijeme-li dávný frazém, není o tom, že bychom rozdávali chleba, ale učíme ho péct.

Co je Koncepce sociálního bydlení?

Městská část Praha 14 realizovala s podporou Evropského sociálního fondu a Ministerstva práce a sociálních věcí projekt Pilotního ověření sociálního bydlení v Praze 14. V rámci projektu byla vypracována Koncepce sociálního bydlení, jejíž postupná realizace pomůže k efektivnějšímu řešení problémů v oblasti bezdomovectví, ztráty bydlení, ohrožení ztrátou bydlení a sociálně či zdravotně nevhodného bydlení. Předsedou pracovní komise pro tvorbu této koncepce byl místostarosta Jiří Zajac. „V komisi byli zastoupeni experti jak z oblasti sociální, tak z oblasti bytové. Po celou dobu bylo nutné citlivě vyvažovat sociální přístup s přístupem reálným, či realistickým, což je mi blízké, “ vysvětluje předseda komise. „Bez toho, aniž bychom vycházeli z našich reálných možností, je jakákoli koncepce jen cárem papíru, “ dodává. Smysl všech opatření vysvětluje Jiří Zajac v rozhovoru.

Co je Program sociálního bydlení?

Program sociálního (dříve i „prostupného“) bydlení je souhrnným označením sociální práce s klienty, kteří z nejrůznějších příčin přišli o bydlení, případně jsou jeho ztrátou ohroženi. Program realizuje Odbor sociální věcí a zdravotnictví Úřadu městské části Prahy 14. Klienti za pracovnicemi oboru buď dochází, nebo se podle potřeby konají schůzky i v domácnosti klienta. V rámci schůzek pracovnice Programu/Odboru podporují klienty v plnění povinností hradit náklady na bydlení, v zajišťování příjmů, v hledání zaměstnání či nového bydlení. Pracovnice poskytují i odborné poradenství například formou obhajoby oprávněných zájmů klienta, např. při diskriminaci, radí i s praktickými věcmi jako je řešení technických problémů s bytem a jeho vybavením a v neposlední řadě nabízí zprostředkování kontaktů na spolupracující organizace a externí odborníky. Každý klient má stanovené podmínky a postupné cíle, s tím, že další pomoc je mu poskytována pouze, pokud tyto podmínky plnění. Při jejich plnění se může klient posunout z ubytovny do časově omezeného nájmu bytu městské části a cílem je, aby si klient mohl zajistit bydlení na běžném trhu.

Jiří Zajac

zástupce starosty MČ Praha 14
zastupitel MČ Praha 14
1. místopředseda regionálního sdružení
předseda oblastního sdružení ODS Praha 14
místopředseda místního sdružení ODS Praha 14 - Lehovec - Černý Most