Jakub Unucka Články

 

Samozřejmě pokaždé podle trochu jiných pravidel. Nepochopitelné vedení trojího účetnictví je jen příkladem na vysvětlenou občanovi, který se podivuje, cože ten úřad plný lidí vlastně dělá. 

 

Naši poslanci svým nadšením pro tvorbu dalších a dalších zákonů a jejich změn a novel bohužel nakazili i své kolegy na nižších úrovních, takže i někteří naši zastupitelé by nejraději veškeré dění ve městě řídili vyhláškami. Když se například v zámeckém parku začala scházet parta mladých lidí občas s nějakou tou lahvinkou, hned padl návrh zakázat po 22. hodině průchod parkem. Že jím vede frekventovaná trasa od nočního autobusu do hustě obydlené části města a že je v parku hospoda, ze které i po 22. hodině odcházejí hosté a poté zaměstnanci, už navrhovatelé neřešili. A nejspíše zapomněli, jak dříve trávili své večery oni. Vždyť by nám nakonec mohla ve městě klesnout porodnost! 

 

Před pěti lety jsem byl mezi těmi zastupiteli, kteří zvedli ruku pro vyhlášku zakazující hlučné práce v neděli po obědě. Sváteční den je určen k odpočinku, takže obdobně jako v jiných městech naše vyhláška zakazuje používání hlučných strojů. Dnes si říkám, jestli opravdu bylo té vyhlášky třeba, jestli nebylo lepší vysvětlovat, vychovávat, motivovat. V Německu nikoho nenapadne rušit v neděli sousedy nějakým hlučným zařízením a zákazů k tomu není zapotřebí. A kdyby se přece jen někdo rozhodl, že ohleduplnost je zbytný pojem, jeho okolí ho rychle umravní i bez úředních glejtů. I u nás by osobní uvědomění určitě fungovalo. Dokazuje to naše zkušenost s tříděním odpadu. Nikdo nám to žádným zákonem ani vyhláškou nenařizuje, teď už k tomu vesměs nejsme motivováni ani ekonomicky, a přesto většina z nás třídí. 

 

Vždy, než přijmeme na jakékoliv zákonodárné úrovni další dokument, který něco přikazuje, zakazuje, řídí život občanů, měli bychom se zamyslet, zda neexistuje méně direktivní a svazující cesta, jak kýženého dosáhnout. 

 

Příkladem, jak špatně může skončit dobrá zákonodárná myšlenka, je zákon o veřejných zakázkách. V každém městě nebo obci o něm a jeho úskalích už vědí svoje, ale kritizovat ho nahlas je velmi nebezpečné. Hned můžete vypadat jako korupčník nebo kontrola odhalí, jak jste v nesouladu se zákonem vyřešili jinak neřešitelnou situaci. Čímž se dostanete do situace ještě "neřešitelnější". Že se nejnižší cena téměř nedá přebít žádnými jinými kritérii, zjišťujeme opakovaně. Takže odběratel často obdrží nejlevněji něco, co se při opravách, výměnách a nefunkčnosti ukáže jako velmi drahé. Některá zcela rozumně znějící kritéria jsou podle zákona diskriminační. Nemůžete chtít po dodavateli stavby, kterou platíte z vlastních peněz obce, aby zaměstnal třeba na pomocné práce více místních lidí nebo nezaměstnaných. Nemůžete vyžadovat, aby firma hlásící se o zakázku dodržovala zákony, vyjma toho o veřejných zakázkách. Může být zadlužená, nemusí mít své účetnictví vyvěšené na internetu, přestože jí to ukládá zákon. Pokud nabídne nejnižší cenu, vesměs nemáte na výběr. 

 

 

Při posledním výběrovém řízení na jednu ze staveb jsme nakonec nepodepsali smlouvu s vítězem poté, co na první jednání dorazil se seznamem víceprací, s nimiž musíme počítat. Nejkurióznější situaci jsme zažili před pár lety při rekonstrukci budovy zdravotního střediska. Zadali jsme podmínky a zjistili, že většina firem hlásících se do výběrového řízení poptala materiál k zateplení nižší kvality, než jsme požadovali. Ve druhém kole pak stačil jediný dotaz, aby účastníci s nízkými cenami rychle odpadli. Takže zateplení nakonec máme kvalitní podle svých původních představ. Jenže v tomto případě nám přála náhoda, na kterou se lze jen stěží spoléhat. 

 

Dobře míněný zákon upřednostňování kamarádů a vytahování veřejných peněz do stranických nebo vlastních kapes stejně nevymýtil, jak ukazují mnohé kauzy, a obcím i městům přidělal nejednu vrásku. I proto jsem přesvědčen, že bychom se měli o něco méně soustřeďovat na tvorbu dalších a dalších nařízení a více se věnovat rozvíjení morálnější atmosféry a kultury ve společnosti.