Lukáš Herold Články

„Jeho excelence, pane starosto, členové zastupitelstva, dámy a pánové, vážení přítomní, doktor filozofie, astronom, badatel, matematik, pilot, rytíř Čestné legie, francouzský generál, diplomat a první ministr války Československé republiky - to vše byl Rastislav Štefánik. Byl ale také člověkem často osamělým, sužovaným vleklou nemocí, tak trochu snílek a dobrodruh v opravdovém smyslu slova. Procestoval svět od severní Afriky po Sibiř a Tahiti. Během první světové války se zasloužil o vznik československých vojenských jednotek ve Francii, v Itálii a Rusku.

Tak jak to u výjimečných lidí bývá, i Rastislav Štefánik měl mnoho přátel, ale i četné nepřátele. I tak dokázal stále být svůj a stát si za svými postoji a názory. Někdy až tvrdohlavě, ale to proto, že v sebe věřil, stejně tak jako ve společnou česko-slovenskou myšlenku. „Dnem i nocí zůstávám na palubě a můj zrak bloudí od severovýchodu, kde jsou zapuštěné kořeny mého srdce, k jihozápadu, kde snad dozrává ovoce mých snů. Ráno před východem slunce pozoruji Halleyovu kometu. Už je v plné kráse a řítí se šílenou rychlostí, aby nezmeškala rendezvous se Zemí, které si stanovila na 18. květen.“ Citované řádky napsal v květnu 1910 na lodi Mariposa astronom Milan Rastislav Štefánik. Do blízkosti naší planety se blížila Halleyova kometa a třicetiletý astronom ji chtěl vidět co nejlépe. Pro svá pozorování si vybral souostroví Tahiti v Tichém oceánu. Kromě tohoto okamžiku byl blízko mnoha dalších unikátních přírodních úkazů, ale osud se rozhodl jinak.

Rastislavu Štefánikovi určil nikoliv vědeckou, ale státotvornou roli. A tomu osudu dnes všichni můžeme jen poděkovat. Zdroje uvádějí, že po Milanu Rastislavu Štefánikovi, na rozdíl od jeho spolupracovníků Masaryka a Beneše, se nezachovalo žádné ucelené větší dílo. Především jde o osobní deníky a zápisníky, korespondenci a astronomické a publicistické práce. Dovolím si nesouhlasit. Je tu s námi každý den. A já jsem velmi hrdý na to, že nakonec zakotvil právě u nás, v Praze 5, která se pyšní významnou ulicí nesoucí jeho jméno. Ulicí, kterou dnes a denně projdou či projedou desetitisíce lidí. Štefánikovi bylo pouhých 39 let, když zemřel. Veřejný pohřeb obětí katastrofy se konal 10. května v Bratislavě. "Zemřel," psalo se v novinách, "a vlast ho ještě tolik potřebovala." A já tvrdím, že nejen Česko a Slovensko ho stále potřebuje a bude potřebovat navždy. A dovolím si v tomto ohledu nesouhlasit s dalším velikánem naší historie, Karlem Čapkem, když tvrdil, že nejzbytečnější věcí jsou včerejší noviny. Noviny, které napsaly o smrti Rastislava Štefánika, že vlast ho potřebuje, se staly totiž nesmrtelnými a nikdy zbytečnými. Tak jako sám Milan Rastislav Štefánik."

Lukáš Herold

radní MČ Praha 5
místopředseda ODS Praha 5