Zuzana Majerová Zahradníková Články

Jaký je váš pohled na vystoupení prezidenta Miloše Zemana na sjezdu komunistů? Kromě jeho oslovení „soudruzi a soudružky“ doporučil KSČM, aby nezahodila šanci na vznik levicové vlády.

 

Jsem konzervativní pravicový politik a volič, proto samozřejmě nemohu souhlasit s přáním levicového prezidenta republiky, že by svět měl jít doleva. Potěšila mě však pasáž, ve které komunistické justiční zločiny nazval justičními zločiny, Vítězný únor prohraným únorem i pasáž, ve které dal najevo, že není stoupencem komunistické nedemokratické levice, nýbrž sociální demokracie. Mám sice naprosto odlišné postoje a hodnoty, ale tyto tři body musím i já jako názorový oponent prezidenta republiky ocenit.

 

 

Samozřejmě s kardinálem Dukou souhlasím, aniž bych tím zároveň rozporovala to, co jsem řekla před chvílí. To, že prezident republiky vystoupil na sjezdu strany, která se pokusila kardinála Berana zničit, a to právě ve chvíli, kdy se kardinál vrátil domů do Svatovítské katedrály, je samozřejmě symbolické s velmi záporným znaménkem. Ostatně, v katedrále chyběla celá řada našich veřejných představitelů. Tato událost je přitom srovnatelná s významem svatořečení svaté Anežky České v listopadu 1989, proto této ignoranci nerozumím.

 

 

Poprvé to v žádném případě není. Komunisté se na moci nepřímo podíleli mnohokrát, všichni si pamatujeme hlasovací mašinu s Paroubkovou vládou. Vojtěch Filip sice s KSČM volby nominálně prohrál, svou vyjednávací taktikou je však reálným vítězem. Svědčí to o politickém pragmatismu českých komunistů, kteří za bezmála století svých politických zkušeností mají nesrovnatelně větší strategické schopnosti a znalosti než permanentní sněmovní nováčci. Dobré to samozřejmě není, naprosto mě to netěší a my ostatní proto budeme muset pořádně zabrat, aby po příštích volbách nenastala situace ještě horší. Úspěch komunistů svědčí o neschopnosti ostatních politických stran, nikoli o schopnosti a přitažlivosti této partaje.

 

 

Pravděpodobně ano. A nejen Češi, ale i Moravané. Z protestů v ulicích se stává, s jistou nadsázkou, jakýsi národní sport, což možná není úplně dobře. Protesty mají být natolik vzácné, aby pak ve chvílích nutnosti zahřměly jako letní bouřka, aby byly prásknutím pěstí do stolu. Permanentní pohvizdování v ulicích tuto záchrannou brzdu demokracie znehodnocuje.

 

 

Hlasovali jsme ve volbách řádných, jasně jsme řekli, co chceme – a teď je tedy úkolem nás politiků vůli vás voličů naplnit. K předčasným volbám není důvod, není možné hlasovat stále dokola o stejné věci. Navíc by se podzimními předčasnými volbami popřel záměr systému brzd a protivah: z jedněch voleb by vzešla nová Sněmovna i třetina Senátu.

 

 

Sociální demokracie seděla s panem Babišem ve vládě čtyři roky a kromě malého divadélka loni v květnu jí to zjevně nedělalo problémy. Chápu, že musí hrát hru na chytrou horákyni, ale jejich variace na „ani nahý, ani oblečený“ začíná působit poněkud zmatečně. Je zjevné, že špičky ČSSD do vlády chtějí za každou cenu – i s podporou KSČM, i pod vedením premiéra, který může být odsouzen, i pod vedením premiéra, jehož minulost je zahalena podivuhodně rudým závojem. Dokonce se zdá, že kdyby mohla ČSSD sestavit vládu s KSČM a SPD, šla by do toho. Jenže 52 hlasů na vládu nestačí.

 

 

Nemám moc důvodů věřit průběžným průzkumům. Začnu se o ně zajímat, jakmile nám budou přisuzovat více než dvacet procent. Nicméně věřím, že si lidé začínají uvědomovat, jakou cestou jdeme, o co se snažíme, a hlavně, že držíme své předvolební sliby. Zatím naznačují jediné: že se musíme ještě hodně snažit, že se musíme vrátit zpět k voličům. V první fázi se proto musíme dále vracet k tradičním konzervativním hodnotám, musíme hájit rodinu, národní suverenitu, tržní hospodářství, českou korunu. Pak si těch dvacet, dvacet pět procent snad zase zasloužíme.