Vycucaný rozpočet a primitivní škrty
Pohled na rozpočtové škrty chystané pro zbytek volebního období Nečasova kabinetu nabízí několik otázek. Většina z možných odpovědí není příliš veselých – to by nakonec jeden ani dvakrát nečekal; nejsou však ani pochvalné – a to už je ve volebním čase z pohledu vládní party spíš na pováženou.
Politické načasování škrtů je všechno jen ne šťastné. Pouze neprůstřelná neschopnost šéfa opozice skýtá koalici možnost, aby skryla, že opozice měla loni v mnoha kritických poznámkách na chystaný rozpočet pravdu – hlavně v tom, že stojí na z prstu vycucaných číslech. Jak jinak si vyložit, že po měsíci, kdy daňové výnosy a realizované výdaje přinesly řadu pozitivních překvapení, přichází vláda s opatřeními reagujícími na potřebu seškrtání výdajů a posílení příjmů? Za posledních několik let nebyl český rozpočet nikdy v takové kondici jako nyní – takže co?
Systém v nedohlednu
Má cenu stokrát omílat, že tlačit na růst daňových výnosů v době rozjíždějící se krize postrádá ekonomickou logiku? Že tím prvním musí být sofistikované a systémové reformy na straně výdajů při stabilizovaných příjmech?
Nečas s Kalouskem pokračují v cestě nejmenšího odporu, a jestliže pro (před)loňské škrty se vžil termín „tupé“, pak pro nyní navrhovaná opatření bychom mohli s klidným svědomím sáhnout po slově „primitivní“. Tak průhledná a nenápaditá totiž jsou. Useknout trochu na důchodech, přidat na nepřímých daních, vyrazit argumenty levici souhlasem s druhým daňovým pásmem u příjmových daní.
Můžeme zřejmě s definitivní platností zapomenout na systémovější opatření – zřejmě do té doby, než se stane něco, co by si je vynutilo. Při pohledu na všechny plánované volby, které Česko v příštích letech čekají, je už nyní zřejmé, že možná budou dodrženy střednědobé plány na zabránění tomu nejhoršímu scénáři ve vývoji veřejných financí, ale bude to na úkor těch vrstev obyvatel, které mají nejmenší páky, aby se proti tomuto alibismu jakkoliv postavily. To není primárně nic zásadně špatného – horší je, že průnik těchto opatření s těmi, která by byla ekonomicky racionální a dlouhodobě prorůstová, je zcela minimální a spíše náhodný.
Udržovací politika
Zcela rozloučit se můžeme s tím, co by přenastavilo základní parametry fungování klíčových penězovodů v české ekonomice. Na tom, co teď Nečas s Kalouskem navrhují, je nejdůležitější, že si zřetelně vytvářejí prostor pro nečinnost ve skutečně neuralgických bodech hospodářského a sociálního modelu, který i u nás evidentně dožívá. Zvýšení DPH, nárůst příjmových daní, zmrazení důchodů, změny výdajových paušálů, za tímhle vším můžeme číst všechno to, nač už nebude čas a politická síla. Když současně s další vlnou škrtů přijde kompenzace v podobě odmávnutí školného, obtížně budeme hledat ty, které by vláda tak či onak nenaštvala – a často úplně zbytečně.
Místo ambicí jen kosmetické úpravy Odstřel dávno odpískaného školného je pouze první vlaštovkou – následovat bude už jen udržovací politika v oblasti zdravotnictví, kde z původních ambicí zůstanou jen kosmetické úpravy přisypávající drobné na jednu a tutéž hromádku zahnívající nefunkčnosti. Totéž platí pro důchodový systém, kde už hry na skutečnou reformu přestaly minimálně před rokem.
Úplně před závorkou zůstává boj proti korupci v oblasti veřejných zakázek. Vrcholem snad na tomto poli bylo zřízení teplého místečka pro exponentku nejmenší koaliční strany a virtuální úspory spatřované ve vynálezech spojených s moderními podobami výběrových řízení.
Že skutečné jádro principiálních reforem v této oblasti spočívá v přenesení aktivit na poli realizace hlavně infrastrukturních investic na soukromý sektor, a to zejména co do zodpovědnosti za finanční návratnost, o tom si už nemůžeme nechat ani zdát.
Nečasův kabinet nacházel svou legitimitu ve snaze o rozpočtovou odpovědnost a boj proti korupci a slovo reforma bylo skloňováno ve všech pádech. Pak premiérovi kdosi poradil, že i s takto blahodárným kořením je třeba šetřit, a ten si to bohužel vzal k srdci mnohem víc, než bylo zdrávo.
Zápis do historie se nekoná
Nečasova sestava už od minulého roku poměrně solidně plní strategii udržovací vlády schopné se shodnout na společném jmenovateli přijatelném pro všechny zúčastněné – a bohužel předkládaná opatření jdou přesně v tomto duchu. Minimální ambice, obavy z razantních systémových kroků a do očí bijící snaha naštvat si voliče jen tak, jak je to nezbytně nutné.
Že je přesně tohle běžný standard, je stejně tak pravda, jako to, že kdyby v únoru 2012 byla u moci vláda pracující v jiném složení – nepočítaje komunisty –, nebyly by její kroky nijak dramaticky odlišné. Šlo by o mix téhož, pouze s drobnými odlišnostmi. Proponovaná rozpočtová opatření vytvářejí zcela zřetelně předpolí pouze pro to, aby se vlk rozpočtové zodpovědnosti nažral a koza iluzorního sociálního smíru zůstala celá.
Vláda může klidně uspět – v politické rovině. Největšího spojence má v současném vedení sociálních demokratů, které se zmítá mezi hospodským diletantismem a přitroublou bezpohlavností. Je představitelné, že se i příště voliči této alternativy leknou a „hodí“ to těm, za něž by dnes málokdo dal ruku do ohně. Bude to ale čistá z nouze ctnost – a tedy nic, čím by se Nečas a spol. zapsali do historie. Současné návrhy říkají jenom to, že o nic takového ani nestojí.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu