Virtuální signály Evropské unie
Šachy s českým nepřistoupením k fiskálnímu kompaktu mají jeden rozměr, který zůstává trochu nezaslouženě opomíjen.
Ve všeobecné vřavě kolem páně Nečasovy drzosti (vlastní názor, no tohle!) jaksi zaniká, že i prakticky všichni stoupenci rozpočtové unie v její momentálně proponované podobě – a totéž platí třeba pro záruku MMF a další tanečky kolem eura – se shodují na tom, že jde primárně o vzkaz „trhům“. I český ministr financí opakovaně s notnou dávkou žoviality opakoval, že tohle všechno sice nebude k ničemu, ale musíme to udělat. A udělat to můžeme právě kvůli tomu, že to je pouze hra bez reálného obsahu – hra s cílem uklidnit rozbouřené finanční kruhy a dát lidem točícím se kolem velkých peněz pocítit rozhodnost a odhodlanost to NIC udělat, kdyby bylo nejhůř.
Jednota v gestech?
Za tím vším je skryta jedna dokonalá absurdita. My všichni, novináři, politici, akademici, každý druhý čtenář novin, všichni víme, že záruka MMF je legrační, že bruselských 25:2 je iluzorní jednota – dosaďme si prakticky jakékoliv halasně vybojované rozhodnutí směřující k záchraně eura a najdeme tentýž společný jmenovatel. Všichni pořád dokola slyšíme (a mnozí opakujeme), že jde jen o záruky a gesta, které mají pouze virtuální a signalizační povahu – všem nám to je jasné, ale přesto se tváříme, že tím někoho uklidníme a přimějeme k dalším půjčkám či odkladům již existujících a pozítří splatných dluhů.
Nedostal nakonec Nečas vyčiněno nejvíc za to, že narušil dojemnou jednotu určenou mezinárodním finančním kruhům? Že jen tato jednota sama o sobě je hodnotou, za niž stojí za to kývnout na úplně cokoliv? Fascinující a iritující zároveň na tom je představa, že my všichni to víme, a jen ti, kterých se to nejvíc týká a kterým je to určeno, to jaksi přeslechnou.
Všichni bankéři světa si sedí na uších a nechávají se opít celozrnným pečivem a jeden jediný zoufalec v čele pidizemě východně od Německa může zavinit, že jim to zničehonic docvakne, sčítnou si jedna a jedna, a celá evropská ekonomika – a s ní i kus té světové – půjde kvůli tomu do kytek.
Kritický rozum a společenství prolhaných
Vypadá to jako bezbřehé plácání, ale přesně tato logika je skryta za apely na potřebu mušketýrské jednoty jako jediné cesty, jak vybřednout ze současné mizerie. Realita je přitom dost možná právě opačná. Slyšíme, že dnes jde primárně o krizi důvěry, bez níž nebude stability; té stability, bez níž nebude růstu. A růstu, bez nějž nebude blahobytu. Důvěra je zaklínadlem, kolem nějž se všechna záchranná opatření točí. Příměry o sousedově hořící střeše (Schwarzenberg), volání po solidaritě (Sobotka) a vděčnosti (Kalousek), stejně jako pragmaticky se tvářící zaklínání se krizovým managementem totálně míjejí podstatu věci.
Ta je totiž na odvrácené straně gravitačního jádra současné debaty – dnes vidíme stav, k němuž vede systém, který s důvěrou stojí a padá, který nenachází žádnou jinou oporu než právě vzájemnou slepou důvěru těch, kteří se bez sebe neobejdou. Od vyprázdněných důchodových systémů přes rozkomíhané pilíře současného bankovnictví až k odhmotnělým penězům, které jeden každý z nás dnes a denně používáme. Všude tam vidíme důkazy toho, že důvěra je ve společenských interakcích sice nezbytnou podmínkou – ale nikoliv postačující. Dnešek více než cokoliv jiného připomíná dva lháře, kteří hledají cestu, jak si navzájem uvěřit své lži. Čím jiným jsou garance jedněch zadlužených za dluhy jiných?
Jestliže je dnes český premiér peskován primárně za neporozumění potřebě jednoty a z ní plynoucí důvěryhodnosti coby základu stabilního sociálního systému západního světa, tak je skutečně dost možné, že se nejen Evropa nachází na docela důležité dějinné křižovatce. A jako tak často v minulosti hlasy kritického rozumu zanikají v křiku společenství nadšených, hloupých a prolhaných.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu
Štítky:
evropská unie
