Co když má Nečas pravdu
Autor těchto řádků přiznává, že nejvíc se mu teď hlavou honí to, co se tak asi honí hlavou premiéru Nečasovi. Asi sám moc dobře ví, že jeho „jasné ne“ zase až tak jasné není, ale zároveň ho nikomu nemůže prodat coby jakkoliv nejasné ano.
Tolik k jaksi osobnímu rozměru bruselského summitu. Věcně je každopádně klíčový fakt, že žádné české či britské ano nikdo k ničemu nepotřeboval. Fiskální kompakt prošel dávno předtím, než přistála letadla s představiteli států sedmadvacítky. Nečasem zmiňované argumenty „proti ano“ jsou více než zástupné; tváří se pragmaticky, ale zároveň z nich vyzařuje trochu ustrašenost z toho, co si premiér bezvýznamného státu dovolil. A také z nich cítíme očekávání, jaká facka a odkud v nejbližší době přiletí. Ale - buďme rádi aspoň za to.
Jisté je, že v Bruselu jsme teď nesledovali žádný finální summit s čitelným a srozumitelným závěrem. Spíše než cokoliv jiného šlo o počátek demontáže stavidla, které zadržovalo dalším opatřením směrem k „užší integraci“. Kancléřka Merkelová z pozice třídní učitelky o víkendu jasně naznačila, co dalšího máme v budoucnu očekávat - zřejmý přesun kompetencí, kdy úsilí o rozpočtovou odpovědnost není ničím víc než zastíracím manévrem směrem k domácímu voličstvu. A jestliže z předvolební Francie - a to Francie aspoň nominálně pravicové - znějí požadavky na větší regulaci a solidaritu, pak je s podivem, že Nečas a Cameron zůstali takto osamoceni.
Konec ledna byl přelomový také v tom, co zaznělo z neoficiálního Německa - konkrétně hlasy volající po přesunu řecké rozpočtové suverenity na evropskou úroveň. Přestože byly z některých míst popřeny, vše svědčí o tom, že jsme svědky toho, co mnozí předvídali - totiž že kdesi kdosi rozhodl, že není cena, finanční ani politická, kterou by za prohloubení integrace euroelity nebyly ochotné zaplatit. Ostatním teď byl předložen jakýsi bianco účet s tím, že když nevadilo to, jak se postupovalo doposud, nemůže vadit ani to, že v tom pokračujeme. Nejrůznější opakovaná, slibovaná a nakonec neuskutečněná referenda teď začínají získávat nový rozměr.
Nečas může očekávat, že to doma pěkně schytá -a dost možná ze všech stran. A z celkem pochopitelných důvodů. Nebudeme tedy bečet se stádem a pochválíme předsedu vlády za držení slova, výjimečně vhodné ohánění se národními zájmy a aspoň snahu zastávat principiální postoj. Měl to lehčí (i těžší) díky tomu, že moc dobře vnímal nulovou váhu svého hlasu. Jestliže se mu nemohlo podařit nic v Bruselu, úplně jiná hra ho čeká v Praze. A řekněme to zcela na rovinu - pokud by se i u nás měla třást vláda kvůli premiérovu postoji, tak to samo o sobě je zřetelným důkazem o tom, že je cosi silně tlejícího ve státě belgickém. Všem kritikům jednu stěžejní otázku - co když si Nečas opravdu myslí, že fiskální kompakt je cesta špatným směrem, nikoliv z hlediska evropského, ale čistě ekonomického?
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu