Ladislav Tajovský Články

Příprava na předpokládané skokové prohloubení evropské integrace v podobě dolití fiskálního betonu do měnových základů hospodářské unie je v plném proudu. V naší veřejné debatě můžeme vysledovat minimálně dvě dělicí linie – jednu mezi přívrženci a odpůrci prohlubování integrace jaksi z principu, druhou mezi pragmatiky a konzervativci lpícími na psaných i nepsaných závazcích.

V éře všeobecné korektnosti s jejím dogmatem „kompromis nad zlato“ si jeden říká o přeshubu, když se v názorovém konfliktu otevřeně přikloní na tu či onu stranu; totéž ale riskuje i tehdy, když bude lavírovat a jakémukoliv soudu se vyhýbat. V takovém případě by mohl pohlavek přiletět z obou stran.

Místo u stolu, v kuchyni už ne

Tahanice kolem fiskálního kompaktu mají z českého pohledu tu (ne)výhodu, že je dané, jak vše dopadne. Náš hlas na faktickém výsledku nic nezmění – jde jen o „místo u stolu“. Tenhle Schwarzenbergův příměr je geniálně výstižný, i když jinak, než autor zamýšlel. Jakkoliv tvrdé „ano“ nám možná zajistí místo u stolu – ale ne v kuchyni. Budeme smět sedět tam, kam nám naservírují, co se podle tajného receptu upeče někde úplně jinde.

Rozpočtová unie není ničím jiným než dalším kolečkem souboje mezi nadnárodním a mezivládním principem evropské integrace. Nejpozději od Maastrichtu je rozhodnuto o vítězi – jde jen o čas a cenu, kterou Evropané za vítězství supranacionálního přístupu zaplatí. Dekáda života s eurem – a zejména její poslední dva roky – ukazuje, že neznámou už je pouze čas; cena může být jakákoliv, bez horního limitu.

Neexistuje chyba či průšvih, ke kterým by nemohlo dojít, aby bylo dosaženo vytčeného cíle. Stejně tak pomalu přestávají existovat sliby a závazky, které by se neměly porušit. Nebyli jsme v době před Lisabonem zapřísaháváni, že se nikdy nemůže stát – věcně, nikoliv formálně – přesně to, co už dnes téměř všichni kromě Británie akceptovali? Nebyla mantra nepřekročitelné jednomyslnosti (tedy mezivládní rozměr) tím, co uklidňovalo skepticky naladěnou veřejnost i její zástupce v národních parlamentech? Jsou dnes zastánci českého podpisu ochotni přiznat aspoň to, že jde o obcházení daného slova?

Úkrok stranou od odpovědnosti

Z principiálního hlediska je nejzajímavější, že se střet posunul do roviny čistě mocenského pragmatismu – nadnárodního má být dosahováno obloukem přes mezivládní. Tím, co by nás na tomto cimrmanovském úkroku stranou mělo děsit nejvíc, je míra bohorovnosti těch, kteří skutečně rozhodují.

Slyšeli jsme oficiální vyjádření se k tomu, že by konstrukce měnové unie vykazuje trhliny a že za to nese někdo odpovědnost? Neslyšeli a neuslyšíme, protože politická odpovědnost se obhajuje před opozicí a voliči – a tento rozměr na evropské úrovni prakticky zcela absentuje.

Obtížně se hledají důvody, proč by dnešní závazky a sliby měly mít pevnější základy, když jsou garantovány stejnými lidmi a stejnými institucemi. Opravdu jsou zastánci českého místa u společného stolu přesvědčeni, že fiskální kompakt pro nás jako nečleny eurozóny neznamená žádný závazek? A když z pohledu ČR půjde pouze o formalitu a pragmatický ústupek – opravdu souhlasíme s tím, aby komise obviňovala a soudní dvůr trestal rozpočtové hříšníky?

Pokud i na toto kývneme, tak drobný dotaz – kdo bude tresty vymáhat? Také někdo na nadnárodní úrovni? A – co třeba omezení hlasovacího práva obyvatel trestaného státu do stále silnějšího Evropského parlamentu? Vážně si to při pohledu na logiku vývoje nedovedeme představit?

PhDr. Ing. Ladislav Tajovský, Ph.D..

autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu