Mayský žert v pojišťovnictví
Není-li to celé žertík Klubu přátel konce světa (něco podobného určitě bude existovat), pak od 21. 12. 2012 – staří Mayové v hrobech tleskají – má na základě rozhodnutí Evropské komise skončit jedna etapa historie.
Není-li to celé žertík Klubu přátel konce světa (něco podobného určitě bude existovat), pak od 21. 12. 2012 – staří Mayové v hrobech tleskají – má na základě rozhodnutí Evropské komise skončit jedna etapa historie. Konkrétně ta, kdy pojišťovny všeho druhu rozlišují (chceme-li diskriminují) své klienty podle pohlaví. Přesněji řečeno u mnoha druhů pojištění mají ženy z nějakých důvodů nižší pojistné sazby než muži. Že toto opatření bude platit jen u nově uzavíraných smluv, je pouze ovocem na pomyslném lahůdkářském výtvoru nesmyslů, z nichž je celý tenhle nápad uplácán.
Jaksi se totiž předpokládalo, že výsledkem takového pojišťovacího kulového blesku bude jedna „bezpohlavní“ sazba, která bude odpovídat průměru těch stávajících. Jenže chyba lávky – i když si odmyslíme vliv faktu, že pojišťovny dostaly krásnou, shůry posvěcenou příležitost zvednout sazby a budou se jí snažit využít, i kdyby mohly reagovat jinak, vychází z toho podle všech dostupných informací sjednocení pojistných sazeb na úrovni blízké té mužské; tedy vyšší. Ženy tak budou v drtivé většině případů platit vyšší pojištění, mnohdy až o desítky procent, aby skončila éra diskriminace ve sféře pojišťovnictví. Otázkou je diskriminace koho.
Zalezte doma pod peřinu
U některých typů pojištění to bude obráceně, ale drtivá většina pohybů sazeb bude pro ženy nevýhodná.
Ať už vše dopadne jakkoliv – a připusťme, že třeba někdo s patřičným razítkem dostane rozum a celé to odpíská, máme zde roztomilou ilustraci inženýrského přístupu ke společnosti. Jeho výsledkem bude situace, která možná lépe zapadá do představ o spravedlivější společnosti, ale určitě je pro její velkou většinu horší než status quo.
Pojištění možná bude mít štěstí v tom, že absurdita celé akce je patrná už při letmém pohledu. Jsou však opatření z podobného ranku, kde bohulibost nad nesmyslností vítězí méně průhledně – a tím i drtivěji. Nejklasičtějším případem jsou permanentní nářky osvícených nad rozdíly v platech mužů a žen. Může vůbec někdo souhlasit s tím, že za stejnou práci dostávají různou mzdu lidé v závislosti na pohlaví? A může mít tu drzost něco podobného vyslovit jinde než zalezlý doma pod peřinou?
No, doufejme, že může. Stejně jako s pojištěním se i v případě volání po rovných platech mužů a žen jaksi předpokládá, že by došlo k jejich sjednocení… kde vlastně? Na průměru tentokrát asi ne, že? To by totiž mužům, kteří v každé společnosti tvoří většinu zaměstnanců, musely mzdy poklesnout. Takže by tedy mělo dojít ke zvýšení mezd těch „diskriminovaných“, povětšinou žen, na úroveň mužů. Ber kde ber, bez ohledu na výkonnost, ochotu pracovat, ekonomické možnosti firmy...
Ženy i muži v šedi průměru
To je na první pohled naprostá iluze a je více než jisté, že tlak na srovnávání mezd u mužů a žen by tady naopak k zprůměrování vedl – jenže to, co je kýženým (a nedosažitelným, protože nesmyslným) výsledkem u pojištění, je totální absurditou v případě mezd. Proč? Protože by to pro většinu statisticky „normálních“ rodin znamenalo v případě těhotenství a výchovy potomků pokles společných příjmů.
Je téměř jisté, že jak u pojištění, tak u mezd bude výsledkem stav, který je pro jedno pohlaví (jedno které) totožný se současným a pro druhé horší, případně v součtu horší pro rodiny, v nichž většina mužů a žen žije. Ale právě v uvažování stojícím za výše zmíněným přístupem můžeme hledat jednu z příčin stavu, v němž se dnešní rodiny v západním světě nacházejí. Stavu sice nechtěného, ale logického.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu
