Politické trafiky zničí privatizace
Obvinění trojice exposlanců ODS z politického trafikantství jako jednoho ze způsobů korupce může čistě právně stát na vodě. V žádném případě však nepostrádá reálný základ. Zkrátka existují určité pracovní pozice, jako na potvoru velmi pěkně honorované, k nimž se člověk dostane jen přes napojení na politickou sféru. Asi to není trestné a protizákonné, asi to není nic výjimečného, ale určitě to není nic, s čím bychom se měli jednou provždy smířit.
A dělat se s tím dá jediné. Nepomůže žádný zákon o státní službě, žádné prokazování původu majetku veřejně činných osob. To jsou všechno pouze pokusy vylívat přehradu hrnkem na kávu. Tím jediným systémovým řešením je odstavení státu na všech úrovních od podnikání – tedy privatizace státem vlastněných majetkových podílů.
Hledání příčin vysoké míry korupce v postkomunistické mentalitě má sice jistou logiku, ale pohled za západní humna jasně ukazuje, že ani tam nejsou vůči takovému jednání imunní – a vždy jde o veřejné zakázky či teplá místa ve „strategických firmách“.
Zajímavou ilustraci nabízí příklad z historie Spojených států, které se v žebříčcích korupce pohybují vždy mezi těmi nejlepšími. Amerika18. a19. století je mnohými považována za ideál liberálně smýšlejícího člověka. Politická korupce zde v té době byla neznámým pojmem – přesně do té doby, než federální stát vyhlásil budování železnic za národní prioritu a začal podporovat jejich výstavbu. Železnice se stala páteří americké infrastruktury té doby, ale stala se také prvním případem, kde docházelo k masové korupci, protože federální podpora soukromým firmám nabízela skvělý prostor pro hledání průniku zájmů podnikatelů a politiků. Ještě dál se vše posunulo známým skandálem Teapot Dome ve dvacátých letech minulého století – ten vedl k tomu, že vůbec poprvé v dějinách byl obviněn, souzen a usvědčen člověk, který zastával ministerskou funkci ve federální vládě. Ministr vnitra Albert Fall skončil za mřížemi, protože nedokázal vysvětlit, jak se dostal ke 400 tisícům dolarů, které si prostě nemohl vydělat. Teapot Dome je název ložiska ropy, které jako státní majetek spravovalo Fallem vedené ministerstvo a k němuž se podezřele výhodně dostala jedna soukromá firma. Dnes by se řeklo ukázkový případ, pro Ameriku té doby první zkušenost svého druhu. Vůbec není náhodou, že v té době za sebou měla Amerika dvě progresivistické dekády, kdy skokově posílila role federálních státních orgánů – pochopitelně se vždy našel důvod, od strategického významu některých odvětví po nezbytnost regulovat tu či onu sféru společenského života. Právě od té doby nejsou ani Spojené státy imunní vůči prorůstání podnikání a politiky – protože imunní být nemohou, téměř z definice.
Nejen americká zkušenost nám jasně říká, že dokud budeme považovat státní vlastnické podíly na nedotknutelné, bude trvat desítky let, než si vytvoříme jakés takés mechanismy, díky nimž se naše domácí politická kultura přiblíží té v civilizovaném světě.
Mnohem snazší a efektivnější možností je odstřihnout jednou provždy stát od možnosti rozhodovat o tom, kdo bude sedět v dozorčí radě firmy vyrábějící elektřinu, pivo nebo cokoliv jiného. Jenže tady jsme u starého známého problému rybníka plného kapříků, kteří by si sami měli vypustit bahnitou vodu, v níž se jim tak dobře žije.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE.