Ladislav Tajovský Články

Údaje o vývoji evropských ekonomik v letošním prvním čtvrtletí a nijak zářné prognózy do měsíců dalších těžko mohou potěšit. Je ale s podivem, jak stádní překvapení vyvolávají. Spíš než pro ekonoma jde o úkol pro psychologa či psychiatra - a to z několika důvodů.

Zkusme si je shrnout:

1. Kolikrát bylo řečeno, že (desetiny) procenta HDP tím či oním směrem mají zcela nulovou vypovídací hodnotu? Když už se někdo chce kvůli něčemu trápit, ať si najde smysluplnější téma, třeba malárii nebo mrtvé v Bangladéši. Tohle je vážně k ničemu. Mánie všechno vtěsnat do časových řad a úhledných tabulek, regionálně i časově srovnatelných, postrádá jakoukoliv věcnou logiku. Ale budiž…
2. Současný stav evropské ekonomiky v žádném případě není dobrý, spíš naopak. Jestliže se HDP chová nehezky i při nejuvolněnější měnové politice v doložené historii, pak to znamená jen potvrzení toho, že mnohé bylo a je špatně. Nabízejí se dvě varianty, obě v historii mnohokrát vyzkoušené a obě hodně nepříjemné - prudká kontrakce spojená s ozdravným procesem a dlouhé trápení natažené na desetiletí (a nikoliv nutně jen jedno). Od velké krize třicátých let tato volba fakticky neexistuje, protože se hospodářská politika naučila fungovat v modu, který je sice dlouhodobě čistou ztrátou, ale na první pohled vypadá jako ta soucitnější varianta.
3. Jestliže HDP prakticky nemá smysl sledovat, pak úplně jiný rozměr mají čísla o nezaměstnanosti. Ta jsou skutečně zoufalá a v mnoha regionech katastrofální. Bojovníci za šetření vzácnými zdroji by se měli sešikovat a uvědomit si, že tím nejvzácnějším zdrojem a de facto klíčovým hybatelem růstu je potenciál ukrytý v každém člověku. To, jak se jím nyní mrhá, je absurdním důsledkem politiky zaštiťující se přesně opačnými cíli.
4. Teorie hospodářského cyklu říká, že uměle podporovaný hospodářský růst nutně musí jednou narazit na své limity a očistný proces je tím delší, čím déle nepřirozená konjunktura trvá. Jestliže jsme v mnoha zemích sledovali stavební boom v řádu desítek procent ročně, může někoho překvapit, že prostě jednou narazíme na strop, kdy „všechny domy už byly postaveny“? Koho dnes překvapuje strmý pokles našich exportů do Německa ústící v rapidní pád automobilového průmyslu? Nejsou to titíž, kteří nedávno předhazovali německé šrotovné jako vzor hodný následování? A neříkali mnozí, že to přesně takhle musí skončit? Máme vlastně štěstí, že žijeme v ekonomicky učebnicové době. Když se poučíme, je to skvělá šance.
5. Úplně mimo je názor, že klíčem k překonání mizérie jsou změny na poptávkové straně ekonomiky, a to jak té soukromé, tak veřejné. Chceme-li se z krize dostat novými dálnicemi draze postavenými na dluh, prosím, ale nejdřív se aspoň zběžně podívejme do historie, a to nejen té vzdálené. Chtělo by se říct „kdo chce kam, pomozme mu tam“ a „komu není rady, tomu není pomoci“; nepraktické ale je, že tam pak spadneme i my ostatní.
6. Spíš než se stresovat tím, že je desetina procenta v německém HDP jinde, než měla podle předpovědí být, těšme se na dovolenou (nikoliv nutně drahou a exotickou), šetřeme na ještě horší časy a … pořiďme si děti. Nic lepšího pro sebe ani ekonomiku stejně udělat nemůžeme, byť by nám všichni kolem radili cokoliv. A nebylo by od věci se občas pomodlit; uškodit to nemůže a kdoví, jestli to nepomůže víc než to, o co se pokoušejí vlády a centrální banky.

PhDr. Ing. Ladislav Tajovský, Ph.D..

autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu