Prokletí minimální mzdy
Zatím není jasné o kolik, ale minimální mzda v Česku poprvé po sedmi letech stoupne. Odbory by rády o šest stovek, zaměstnavatelé o čtyři, Šalamoun – čti vláda na tripartitě reprezentovaná ministryní práce Müllerovou – zřejmě přidá stovek pět. I tak budeme mít jednu z nejnižších minimálních mezd v Evropě. Jenže ono vlastně o výslednou částku ani nejde, jde o samotný institut minimální mzdy, přesněji jeho nesmyslnost.
Jestliže je ve sféře hospodářské politiky nějaké opatření, které fakticky nepřináší nic dobrého a ideálem je dosažení stavu, kdy neškodí, pak je to právě tahle hračka. Jde o pohrobka z doby budování sociálního státu ve druhé polovině 20. století, kdy, ehm, zdroje byly a jaksi se nosilo myslet na ty méně šťastné. Ekonomie má jasno od samého začátku, ale o ni tady bohužel nejde.
Pokud by šlo, tak minimální mzda dávno přestala být tématem k diskusi, protože by nic takového neexistovalo.
Držet, nezvyšovat
Přístup Nečasovy vlády k tomuto přežitku je na české zvyklosti poměrně racionální. Když už nebudeme dráždit návrhy na zrušení tohoto přežitku, tak ji aspoň nebudeme zvyšovat. Minimální mzda je na stejné úrovni – tedy 8000 – už od roku 2006 a díky své stagnaci tak postupně přestává škodit tolik, jako tomu kdysi. To se pravidelně zvyšovala (za 6 let před posledním pohybem se její výše zdvojnásobila!) a z legálního trhu práce tak vytlačovala ty, kteří toho případným zaměstnavatelům mohou nabídnout opravdu málo. A tak tedy málo i dostávají. Je to možná smutné, ale tak to bylo a bude vždy.
Ekonomie na teoretické i praktické rovině bezpočtukrát dokázala, že existuje přímá korelace mezi výší minimální mzdy a výší nezaměstnanosti. Institut minimální mzdy patří, z definice, mezi opatření, jimiž se do trhu práce vnáší rigidita.
Podobně jako kolektivní smlouvy, u nichž jsme si zvykli pouze na zaručený pravidelný pohyb mezd směrem vzhůru, je i rostoucí minimální mzda tím, co brání přizpůsobování se nabídky poptávce na trhu práce. Mzda je cenou práce, stejně jako úrok je cenou peněz a 160 korun stojí kilo hovězího. Jestliže je cena práce směrem dolů nepružná, tj. naráží na zákonem – či dlouhodobou kolektivní smlouvou – stanovenou bariéru dohodnutou v lepších časech, pak v situaci ekonomického ochlazení vytěsňuje z trhu práce ty, kteří pobírají mzdu blížící se té minimální.
Překážka, ne pomoc
Optikou vysokoškolsky vzdělaného městského člověka jde o nepředstavitelný údaj, ale poptejte se lidí pracujících v zemědělství, některých odvětvích dopravy a stavebnictví či v textilním průmyslu. Nebo ještě více zdravotně či jinak postižených, kterých se pracovní místa spojená s nejnižšími mzdami nejčastěji týkají.
Minimální mzda vytlačuje totiž cenu práce výš, než by byla jako výslednice nabídky a poptávky – kdyby to tak nebylo, její existence by postrádala jakýkoliv smysl. Tím samozřejmě snižuje nabídku pracovních míst na legálním trhu práce a přesouvá ji na trh černý. Úplně stejně, jen s opačným znaménkem, jako regulované nájemné (rozuměj nižší než tržní) ve svém důsledku vytlačovalo nahoru i reálné nájemné placené na černém trhu nájemních bytů. Kvůli minimální mzdě se tak mimo trh práce – buď úplně, nebo aspoň mimo ten legální – dostávají právě ti nejohroženější.
A za nimi v řadě čekají zástupy lidí z jihu a východu Evropy, kteří jsou rádi za jakoukoliv středoevropskou mzdu, jejíž část nakonec odvedou dobře živeným hochům z mafiánských struktur.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu