K čemu skutečně slouží inflace
Tak se nám evropská i česká inflace drží proklatě nízko, slyšíme opět z evropských i českých statistických úřadů. Inflační cíl je momentálně podstřelován a snadno se zapomíná, že ještě před několika málo měsíci tomu bylo přesně naopak. Ze všech stran se hrnou analýzy, které i zde berou munici ke kritice údajně hypertrofovaně úsporné politiky dusící jednotlivé ekonomiky. Vždyť i zveřejněná čísla o inflaci mluví přece jasně.
Předně: inflace tak, jak ji dnes známe, je z definice vždy příliš vysoká. Když slova o příliš nízkém růstu cenové hladiny pronáší politik, můžeme nad tím mávnout rukou, ať si plácá. Když něco takového pronáší analytik, řekneme si, že všude jsou neumětelové. Ale slyšet taková slova od centrálních bankéřů, což se dnes běžně děje, to už je prakticky svatokrádež. Oceňme ty, kteří v takové situaci aspoň taktně mlčí, aby nemuseli zapřít své znalosti ekonomie. Ale tím víc je třeba upozorňovat na hlavní proud, který právě zde osvědčuje elementární nepochopení toho, co tento klíčový ekonomický údaj znamená.
Prokletí postmoderní doby
Je prokletím doby, která si ráda říká postmoderní, že základní pojmy ztrácejí svůj zřejmý a tradiční obsah. Ekonomie vůbec není výjimkou. Už téměř století se modlíme k hrubému domácímu produktu. A jen o několik desetiletí kratší dobu přísaháme na rozumnou, zdravou míru inflace. Přitom oba pojmy mají v mnoha ohledech úplně jiný obsah, než jaký měly kdysi.
O hloupé absolutizaci HDP už bylo napsáno mnoho a kdo chce, už má v tomto bodě jasno. S inflací je to bohužel trochu složitější. Laika by překvapilo, že její současná oficiální definice – setrvalý růst cenové hladiny – vůbec nemá kořeny někde v dávné minulosti a rozhodně není ani dnes nesporná. Dnešní výklad tohoto termínu má instrumentální charakter a je více než čím jiným živnou půdou, z níž vyrůstá současná podoba monetární politiky. Stejně jako je domácí produkt primárně umělým měřítkem, jímž se poměřuje politika fiskální. S reálnými atributy charakterizujícími a smysluplně popisujícími stav ekonomiky mají něco společného jen málo a rozhodně ne to hlavní. Jejich schopnost interpretovat vývoj životní úrovně je mimořádně omezená. Dnes je tomu dokonce přesně naopak – oba tyto tzv. makroekonomické agregáty mnohem spíš matou a zastírají.
Oč tedy jde v případě inflace? O nic menšího než o to, že dnes ji reálně máme, a ne malou, i když oficiálně téměř neexistuje. Standardním a mainstreamově akceptovaným způsobem měření inflace je index spotřebitelských cen. Ten charakterizuje vývoj cen tzv. spotřebitelského koše a je exemplární ukázkou přesného součtu nepřesných čísel. V polovině minulé dekády se tento údaj na obou stranách Atlantiku, stejně jako v Česku, pohyboval na velmi nízkých úrovních a vládla všeobecná spokojenost; to všechno v situaci, kdy ceny bydlení rostly o desítky procent ročně a prakticky každému, kdo si nemovitost pořizoval, ukrajovaly splátky podstatnou část jeho příjmů. Inflace přitom téměř neexistovala, protože pořízení bytu není statisticky definováno jako spotřeba, ale investice. A není tedy součástí spotřebního koše.
Snižování koupěschopnosti
Tento metodologický zádrhel je sám o sobě zásadní, ale v žádném případě ne hlavní. Principiální problém vnímání inflace spočívá jinde. Autor těchto řádků rád pokládá začínajícím studentům ekonomie jednoduchou otázku: jak se dlouhodobě vyvíjejí ceny? Takřka bez výjimky zaznívá totožná odpověď – přece rostou. Přitom je pravý opak pravdou. Dlouhodobě ceny neustále klesají, protože kdyby tomu tak nebylo, klesá i naše životní úroveň. A ta přes všechno přece jen roste.
Studenti nezřídka kroutí hlavou, protože pod cenami si představují čísílka v regálech – a ta jsou, až na výjimky, přece pořád vyšší a vyšší. Jenže tato čísla s cenami souvisí velmi volně a někdy dokonce vůbec ne. Kdosi chytrý napsal, že pokles cen (tedy deflace) je definičním rysem zdravé ekonomiky. Nářky nad podstřelením inflačního cíle a snahou se trefit lépe, nahlíženy prizmatem výše uvedeného, tak obsahují zvrácenou logiku hospodářské politiky, jejímž nepřiznávaným cílem je snižování koupěschopnosti – a tedy životní úrovně – obyvatelstva.
Inflace měřená vývojem spotřebitelských cen počítá právě tato čísílka v regálech (tedy nominální ceny). Lze samozřejmě namítnout, že i z nich lez vyčíst reálný vývoj jejich vztažením jednak k nějakému bazickému období (tomu se pak říká „stálé ceny“), jednak k příjmové hladině. Ale i pak jsou výsledné údaje krajně nepřesné a zavádějící. Respektive mohou o vývoji cen vypovídat se stejnou pravděpodobností, jako o nich vypovídat vůbec nemusejí. Jinými slovy jsou v lepším případě k ničemu.
Proč tomu tak je? Inflace má pro spotřebitele smysl jen jako výpověď o tom, jak se vyvíjí kupní síla našich příjmů a úspor. Všechno ostatní je vedlejší nebo nicneříkající. A vývoj reálných cen je ovlivňován obrovským množstvím faktorů, z nichž ty monetární, peněžní, jsou ve zdravě fungující ekonomice a v dlouhém období vždy a všude pouze jedny v řadě. Jinak řečeno – naše koupěschopnost se vyvíjí v nějaké míře v závislosti na faktorech, na něž politika vlády a centrální banky (naštěstí) nemají žádný vliv. Tuto míru nikdo nezná a není ji absolutně schopen odhadnout, natož pak ovlivnit. Pouze zbytek je ovlivnitelný hospodářskou politikou. A pouze tohoto neznámého zbytku se pak – navíc v pouze odhadované míře – týkají údaje, které nám poskytuje inflace měřená vývojem spotřebního koše.
V praxi to tedy může znamenat, že kdyby monetární politika nebyla taková či maková, reálné ceny v obchodech by s nějakými výkyvy nahoru či dolů setrvale klesaly. Díky extrémně expanzivní měnové politice trvající nejpozději od přelomu století ceny naopak setrvale, byť nijak závratně rostou. Nikdo nikdy nespočítá, jak velký je rozdíl mezi těmito hodnotami – a přitom v ekonomice neexistuje číslo, které by bylo důležitější. Právě od něj se totiž odvíjí naše životní úroveň.
Bylo by na místě popřát sluchu těm, kteří navrhují vrátit se k modelu, který inflaci vnímal čistě jako údaj o růstu objemu peněžní zásoby. Hrátky s inflačním cílením a příliš nízkou inflací by pak pozbyly jakéhokoliv smyslu. Ale také bychom přišli o jednu velkou iluzi a nestačili bychom se divit, čemu vděčíme za to, že kupní síla našich výplat vypadá, jak vypadá.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu