Ve statistice pravdu nenajdeme
Každý Čech, který někdy cestoval po výrazně chudších zemích, určitě narazil na podobnou situaci: průměrný důchod či plat je vzhledem k cenové hladině takový, že je prakticky vyloučené, aby se z něj dalo vyžít déle než týden. A měsíc je už úplně mimo představitelnou realitu.
Něco podobného v menším přináší každá statistika o průměrném čistém příjmu českých domácností; respektive správněji o mediánu, tedy příjmu, který je střední hodnotou této veličiny u nás. Lidé – s řekněme klíčovým vlivem na utváření veřejného mínění u nás – v naprosté většině žijící v hlavním městě – si obtížně dovedou představit, jak může vyjít s čistým příjmem na osobu hluboko pod deset tisíc rodina dělníka z Vysočiny s dvěma dětmi, z nichž jedno studuje na vysoké škole.
Úplně jinde jsou pak rodiny postižené nezaměstnaností, byť i jediného člena rodiny. Pohledu nemanuálního pracovníka z Prahy často uniká, že právě a jedině hlavní město se co do průměrného platu nachází nad touto veličinou – všechny ostatní regiony dosahují nižšího průměrného platu, než je celostátní průměr. A prakticky deset krajů je pod průměrem o více než deset procent.
Ale o tyto zbytečné součty nepřesných čísel vlastně ani nejde. Bez jakéhokoliv zpochybňování skutečného rozměru chudoby a s ní spojené deprivace často zarazí ve skutečně chudém světě jedna věc: schopnost vlastně i poměrně spokojeně žít, mít děti a některé z nich posílat do školy u těch, jejichž „daňově doložitelné“ příjmy jsou téměř pod hranicí fyzického přežití. Toto je pozorovatelné – pochopitelně do jisté míry – tím víc, čím chudší zemi či region pozorujeme. Čím nižší absolutní životní úroveň, tím vyšší rozdíly mezi extrémními a průměrnými veličinami a zároveň – de facto čistě statisticky – tím větší procento populace nucené vyjít s průměrným čistým příjmem hluboko pod celonárodním průměrem.
Čím chudší, tím šedší
Zároveň zde najdeme jinou zajímavou korelaci, která však stojí na ještě měkčích datech, než jsou ta týkající se příjmu: až na výjimky platí, že čím nižší ekonomická vyspělost, tím vyšší míra korupce. Existují samozřejmě výjimky, ale ty mají spíš metodologickou povahu – v zemích jako komunistická Korea či v obskurních diktátorských despociích je asi oficiální míra korupce nízká. Prakticky jde však o případy, kde korupce dosáhla institucionalizované podoby, jak si můžeme pamatovat z dob reálného socialismu středoevropské provenience.
Ještě zajímavější vztahy dostaneme, když se podíváme na to, čemu se říká šedá ekonomika. V praxi platí, že čím chudší společnost, čím nižší oficiální příjmy, tím rozsáhlejších rozměrů dosahuje právě ta část ekonomiky, která neprochází daňovým systémem. Jinými slovy – čím nižší životní úroveň, tím vyšší míra korupce a tím rozsáhlejší šedá ekonomika. Tedy čím zaostalejší ekonomika, tím větší podíl skutečné (statistikou nezachycené a nezachytitelné) životní úrovně závisí na příjmech pocházejících z „nezdaněné“ ekonomiky.
Najdeme zde i významné výjimky, které jsou však poměrně snadno vysvětlitelné – vysokou míru (odhadované) šedé ekonomiky má třeba Itálie, která však zároveň patří k jedněm z nejbohatších zemí světa. Zdánlivě tak staví výše uvedené vztahy na hlavu. Když však jdeme blíž, zjistíme, že v tomto pohledu jde o hluboce vnitřně rozdělenou zemi a vyspělý sever s relativně zaostalým jihem nemají co do životní úrovně mnoho společného. A stejně jako Praha zvyšuje průměrný plat v ČR do té míry, že jako jediná je nad ním, tak bohatý sever Itálie podstatně zvyšuje tyto údaje za celou zemi – a šedá ekonomika je rozsáhlá právě na jihu. A pak už také zase vše sedí.
A zase ten švarcsystém
Vlády trpící chronickou neschopností směrovat ekonomiku k růstu výkonnosti tak musí chtě nechtě rezignovat na potírání polo- či přímo ilegálních ekonomických aktivit, protože jedině tak mohou obyvatelstvu zajistit vyšší, tu skutečnou, nikoli statistickou, životní úroveň.
Šedá ekonomika je odhadována od jednotek procent v nejcivilizovanějším světě po desítky procent – přičemž dvou až tří desítek procent HDP dosahuje i v zemích našeho, tedy středo a východoevropského kulturního prostoru. Nesmíme pod ní rozumět kriminální ekonomické aktivity. Její podstatnou část tvoří to, co přináší obyvatelstvu příjem, jehož jediným nedostatkem je, že neprochází daňovou soustavou. Nikomu konkrétnímu takovou aktivitou nevzniká škoda; k té dochází pouze nepřímo tím, že jde o prostředky, které nezvýší příjmy veřejných rozpočtů, a potenciálně tedy i těch, kteří jsou příjemci veřejných výdajů.
Za šedou ekonomiku můžeme fakticky považovat i některé části ekonomiky, které do ní nominálně nepatří. Ukázkovým příkladem, do nějž se projektují všechny výše popsané principy, může být i třeba český švarcsystém. Zcela jednoznačně jde ze strany nemalé části faktických zaměstnanců o obcházení pravidel, která pro zbytek společnosti platí – zároveň však jde o činnost, která není protizákonná. Jejím tolerováním stát sice tratí na vybraných příjmech; získává však tím, že umožňuje zvýšení životní úrovně těm podnikatelům, kteří projeví jistou dávku vynalézavosti a mentální aktivity. Jde o jakousi hru, kdy obě strany tolerují jednání, které je sice morálně sporné, avšak v zásadě v souladu s právním pořádkem.
Dalším rozměrem šedé ekonomiky je pak její příspěvek k diskvalifikaci HDP jako veličiny, která umožňuje mezinárodní srovnání ekonomické úrovně. Vzhledem k tomu, jakých úrovní a hlavně jakých rozdílů šedá ekonomika dosahuje (až desítky procent HDP), kulhá srovnávání výkonnosti ekonomiky na obě nohy – zejména jde-li o srovnávání „interkulturní“, mezicivilizační.
V chudém světě díky šedé ekonomice fungují celé sociální vrstvy – tolerují představitelům státu na nejrůznějších úrovních korupci a nepotismus, přičemž díky toleranci vlastních nezdaněných aktivit ze strany státu jakžtakž aspoň přežívají. Je to oboustranně výhodný systém. Ale také je to systém, který dlouhodobě vede k čistým ztrátám a ekonomické stagnaci. Tak si pak vyberte.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu
