Zakázat švarcsystém jde, ale nemá to smysl
Až se jednou bude současná česká vláda pídit po tom, kde si zbytečně zadělávala na rekordně nízkou popularitu, pak se jako esence nabízí švarcsystém.
Naštvat prakticky všechny napříč politickým, sociálním a kdoví jakým ještě spektrem a ještě u toho vypadat jako pitomec, to je výkon, za který se netleská ani jednou rukou.
Trefovat se do vlády touto municí je hodně snadné a laciné, to si přiznejme. Bující švarcsystém můžeme vnímat i v jiných než triviálních souvislostech katastrofálního politického marketingu a ukázky nekoncepčnosti. Nejde totiž o nic jiného než o v českých postkomunistických poměrech bezprecedentně rozšířenou míru „demokratizace daňové optimalizace“. Této aktivitě se v posledních letech vesele věnují i lidé, kteří minimálně dvě třetiny tohoto výrazu nebudou vůbec schopni vysvětlit. Kdyby jeden chtěl být sarkastický, tak řekne, že efektivnější způsob šíření ekonomické osvěty si vláda mohla vybrat jen stěží.
Otevřené okno pro daňové úniky
Úvahy však vedou ještě dál. V politologii se používá krásný termín hlasování nohama - za časů ČSSR blahé paměti strany Národní fronty vedené KSČ získávaly ve formálně svobodných volbách bez pár desetinek sto procent hlasů. O takovém výsledku si všechny strany, co jich ve světě na západ od Rozvadova bylo, mohly nechat jen zdát. Každopádně hranice právě kolem toho Rozvadova byly průchodné jen jedním směrem - všichni víme proč.
Volební urny totiž byly jedna věc a snaha utéci (odtud „hlasování nohama“), jak jen to bude možné, druhá.
Jak s tím souvisí švarcsystém? Třeba tak, že je nad slunce jasnějším vyjádřením nedůvěry občanů v to, jak s jejich odvody nakládá stát. Kdysi v dřevních dobách bylo vnímáno placení daní jako jedna z občanských ctností - slušelo se chlubit se tím, že „řádně platím daně“. Českému daňovému poplatníkovi asi přijde prazvláštní, že i dnes existuje svět, kde něco podobného pořád platí. Jsou to ale země, které se třeba v žebříčcích míry korupce pohybují někde úplně jinde než krajina pod Řípem.
Švarcsystém ukazuje jediné - jakmile se otevře okno, kterým je možné uniknout z hypertrofovaných daňových povinností, okamžitě jej využijí všichni, kteří jen trochu můžou. Je to zločin a obcházení zákonů, nebo racionální chování a vyjádření nedůvěry v ty, kteří mé peníze spravují? Zároveň jde o jev, který je jak z učebnice ekonomické teorie: můžete tisíckrát nazývat daně pojištěním, ale expanze živností svědčí o tom, že kdysi zaměstnanci a dnes živnostníci mají naprosto jasno, aniž by doma po večerech studovali daňové zákony.
Říká se tomu efekt černého pasažéra - fakt, že si nyní podstatně snížím svou daňovou povinnost, bude mít na mou budoucí životní úroveň zanedbatelný dopad. Jinými slovy - nyní jako OSVČ zaplatím státu násobně méně, ale v budoucnosti dostanu v rámci ultrarovnostářského sociálního systému skoro totéž, co moji méně důmyslní spoluobčané. Snadná volba, obzvlášť při pohledu na rozličné podoby erárního taky hospodaření.
Rozšíření praxe švarcsystému ostře kontrastuje s vládní snahou přimět veřejnost k masivnějšímu příklonu k nestátnímu pilíři důchodového systému. Svou roli zde samozřejmě hrají i jiné faktory, ale do očí bijící rozdíl mezi ochotou vyplnit žádost o živnostenský list a liknavostí v příklonu k vládou prosazovanému modelu vyvedení peněz na vlastní důchodový účet vypovídá za všechny statistiky. V žádném případě nejde o konzervativnost českého člověka, s nímž nic nehne. Statisíce nových OSVČ mluví zcela jinou řečí - a není k tomu potřeba vůbec žádná propagace svého druhu, přesně naopak.
Dnes neplatím - zítra nedostanu
Řešení spočívající v zákazu - nezákazu švarcsystému je skutečným řešením asi stejně jako kriminalizace drog coby cesta k jejich vymýcení. Jedinou možností, jak nenásilnou cestou (tedy jinak než zákonným zákazem a represí při jeho prosazování) zabránit nárůstu nespravedlnosti se švarcsystémem související - protože de facto o nespravedlnost tady jde - je systémová reforma důchodového a zdravotního systému a jeho podstatné přiblížení skutečně pojistnému modelu. Dnes je ten, kdo sklapne podpatky a platí daně tak, jak si státní orgány přejí, v jasné a finančně změřitelné nevýhodě oproti všem, kdo své daňové povinnosti tou či onou cestou optimalizují. Zejména důchodový systém ani po probíhající reformě v žádném případě nepředstavuje řešení této absurdity. Je klidně představitelné, že brzy budou na živnostenský list zaměstnávány miliony Čechů a státu nezbude než zvolit razantní cestu a tuto praxi znemožnit. Až se tak stane, bude to další důkaz, že ani tato nominálně reformní vláda nemá chuť či sílu řešit podstatu problému. Následovat bude podstatné rozšíření ilegálního zaměstnávání a lidová tvořivost se vydá hledat jinou díru v zákoně. A nějakou určitě najde, jako vždy.
Trvalým řešením není kriminalizace OSVČ, ale legální možnost vyvázat se z paternalisticky nastaveného systému, tedy včetně vědomí, že když si dnes neplatím, nemůžu očekávat, že v budoucnu budu dostávat. Tedy paralelní existence stávajícího modelu s takovým, který by stavěl na autenticky vnímané zodpovědnosti a průhledném systému platím - dostávám. Říká se tomu konkurence. Buďme si jisti, že tomu by rozumělo mnohem víc lidí, než jsme dnes přesvědčováni. Stejně ale uslyšíme, že něco takového je politicky neprůchodné. Tak se pak nedivte, chce se vzkázat
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu