Ladislav Tajovský Články

Víkendový kongres ODS nemá pro vnější pozorovatele předvídatelné vyústění. Je třeba kalkulovat i s tím, že výslednicí nejrůznějších sil může být i takový vektor, který bude prakticky pro všechny zúčastněné horší než dosavadní status quo. Jestli se v něm odrazí neschopnost, ješitnost, bláhovost či jen chybný odhad situace, zůstane na posouzení povolanějších. Každopádně něco z toho bude přítomné v každém z možných východisek.

Zcela jistě ale uslyšíme hlasy volající po pravicové autenticitě, návratu ke kořenům, o zradě konzervativních voličů atd. Je snadno představitelné, že právě tím bude lemována cesta Petra Nečase ze Strakovy akademie. A je možné, že hrozba takového scénáře přiměje premiéra k tomu, aby sáhl k nástrojům, které se jen velmi obtížně slučují s pozicí slušňáka - nebylo by to poprvé a nakonec se to v téhle branži docela osvědčuje už skoro půldruhé dekády. A možná jeho největším úspěchem je, že ostatní přesvědčil o tom, že „to“ vlastně vůbec neumí.

Zamlžená idea návratu

Jak dalece je ale zřejmé, co termíny odkazující na nedostatek pravicovosti v politice největší vládní strany znamenají? Není „idea návratu“ spíše jen zamlženou představou starých zlatých časů, která nemá moc velkou oporu v realitě? Sledujeme-li bojovou linii mezi vládou a těmi, kteří po pravicovosti volají, pak nemůžeme přehlédnout jeden do očí bijící fakt - klíčové střety se vedou o pozice, kde současná garnitura žehlí to, co zdědila po svých verbálně pravicových předchůdcích. Před čtyřmi lety stála u instalace levicových hejtmanů volební kalamita navázaná na zdravotnické poplatky - že šlo o totální fušeřinu, bylo a je jasné; že ale něco podobného mělo být zavedeno už v devadesátých letech, je ještě zřejmější.

Že je Nečasem prosazovaná důchodová reforma věcně úplně mimo a fakticky neřeší vůbec nic, není moc otázkou sporu; jestliže je tohle výsledkem letitého hledání kompromisů, tak jde o učebnicový příklad toho, k jakému plýtvání energií může tzv. konsenzuální politika vést. Pak je tu ale ještě jiný rozměr: český důchodový systém jako světový unikát co do míry nespravedlnosti se rodil - hádejte kdy?

Skoro se až nechce věřit tomu, že si dnešní obhájci autenticky pravicových řešení na tuhle stránku zlatých klausovských časů nepamatují.

Politický beton

Takhle by se dalo pokračovat dost dlouho, od školného po aktuální pohrávání si s daňovými sazbami. Český systém veřejných výdajů se principiálně rodil ve stejné době, kdy ekonomika procházela mnohdy brutální cestou majetkové transformace. Její průběh nebyl nesporný - ale byl to spíš úspěch než katastrofa. Každopádně následné posttransformační, „systémotvorné“ období kolem poloviny devadesátých let bylo zatíženo narůstající politickou nestabilitou. Ta v mnoha ohledech vyústila v zabetonování stavu, původně plánovaného jako přechodný.

Zemanovská udržovací levice nastoupila s první „tržní“ krizí - systém nastavený Klausovými vládami se držel jen díky globálnímu růstu první dekády nového století. Byl by skoro zázrak, kdyby Nečas s Kalouskem dnešní globální průšvih ustáli a udrželi se u moci. Každopádně by se jim podařilo to, co se nepodařilo před patnácti lety dnešnímu prezidentovi.

Autor těchto řádků je asi vším možným, jen ne obhájcem vládou prosazovaných reformních kroků. Považuje je z velké části za mrhání politickým kapitálem s velmi nepravděpodobným výsledkem. Na druhou stranu je současná vláda ve svém reformním úsilí aspoň nominálně v mnoha ohledech úspěšnější než ti, k nimž se dnes upínají vzývači ideového návratu. Fakta jsou zřejmá. Na rozdíl od toho, jakou vládu budeme mít za pár týdnů či měsíců.

PhDr. Ing. Ladislav Tajovský, Ph.D..

autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu